Při vystupování z letadla v Bruselu mi sníh a vítr připomínají ony verše amerického básníka Archibalda Macleishe: “All night in Brussels the wind had tugged as my door”, “Celou noc v Brusel mi vítr klepal na dveře ”.

Jsou čtyři hodiny odpoledne a je již tmavá noc. Po příjezdu do hotelu Amigo, v ulici Amigo č.1-3, se cítím opět doma. Hlasy ve všech možných jazycích i tak stejně rušné pobíhání sem a tam. Diskrétní a pohodlné zdi hotelu nicméně rozptýlí mé obavy. Po příchodu do svého pokoje rozhrnu záclony a rozpoznávám proti sobě stále tu samou kancelářskou budovu. Kdybych otevřel okno, mohl bych snadno hovořit s jejími obyvateli, statečnými úředníky, kteří až do úsvitu doprovázejí svou prací můj spánek. Kdybych měl čas se vyklonit, dokázal bych si představit skrze jejich tváře tolik životů smířených s prohrou. Čekací lhůty, které uvalují na projekty jsou mateří kašičkou, kterou krmí larvy států. Úředníci spravují především čas. Vzácné zboží neocenitelné hodnoty.

V zasedací místnosti oválného tvaru a nesmírné velikosti nás evropští ministři kultury zdraví vždy jako by tato schůzka měla být tou poslední. Kolo štěstí se dál točí a zbývá šest měsíců na provedení mnoha změn. K obvyklým tvářím se přidávají tváře nové, celé omámené. Poté každý mluví o tom svém hledaje spřeženectví s těmi nejbližšími. Identity jsou tak silné, že nám zbývá ještě dlouhá cesta, než je budeme sdílet a pokládat za své. Dohody vedou k vyčerpávajícím diskuzím a postupujeme tak příliš pomalu. Nejvíce nepokrytě komunitární zemí je Francie, díky ní se nakonec vždy prosadí zdravý rozum. Velká Británie a její satelity jsou zpravidla rozkladné, nevděčné a sobecké. Německo váhá. Ostatní zkouší skloubit vlastní minulost s budoucností.

Hodiny a hodiny poslouchám své srdnaté kolegy v příslušných jazycích. Britský zástupce přenechává na několik minut slovo svému velšskému kolegovi, který se vyjadřuje ve svém jazyce, tak jak já jsem to činil tak často s našimi jazykovými komunitami. Jazyky tvoří největší kulturní dědictví 21. století a jejich znalost – čím více jich ovládáme, tím lépe – představuje výhodu pro pracovní uplatnění.

Stejně jako německý renesanční filosof Nicolas de Cues se často domnívám, že požitek nepramení ze znalosti jazyka, ale z nekonečného narůstání toho, co neznáme a naší odměnou je rozšíření „neproniknutelného tajemství“. Více času vyučujeme, než se sami učíme. Často chybí pokora a skromnost. Pro Spinozu byly tyto kvality určitou ambicí: touha dělat co se lidem líbí a vyhnout se tomu, co je pro ně nepříjemné.

Kultura sdílená po tolik staletí je nezbytnou součástí pro svařování evropského kontinentu, ale zatím ještě nevíme jak pracovat s hořákem. Zakouším podivný pocit. Nevím, zda jsem do evropské politiky vstoupil příliš brzy či příliš pozdě. Pro Cicera se věci zdály býti jasnější: „Vstal sem pozdě a na cestě/ mě překvapila římská noc“. Cicero se domníval, že jeho politický život začal příliš pozdě, zatímco svobodný Řím již upadal. Je Evropa v úpadku? Jsou národy či státy v úpadku?

Zatímco opouštím oválný sál a hledám výtah, abych vyšel opět ven do husté bruselské mlhy, mě zachvacuje stesk po domově. Takto romantici označovali ústup, návrat do místa, kde neexistuje dobro ani zlo. „K čemu směřujeme?“, tázal se Novalis jménem všech svých evropských současníků. Otázka i odpověď platí i dnes : “Immer nach Hause“, „vždy k domovu”. Ale kde to je?

Den již uběhl. Vlažné slunce zabalené v lehké mlze právě zachází. V restauraci Aux Armes de Bruxelles pojídám slávky s hranolkami. Jsou malé a nemají chuť jako ty z Lorbé, ale co nadělám? Když vycházím opět a ulici, slyším jak jezerní větry buší bez ustání na brány hotelů.