Evropský zatykač, veselý vtip

Vnitřně jsem si mezinárodní justiční spolupráci vždy spojoval s nespravedlností. Není pochyb, že to bylo kvůli tomu, že jsem vyrůstal v Irsku během represí v 80. letech (kauzy irského soudz, který vznesl řadu křivých obvinění z bombových útoků IRA). Všeobecně byla rozšířená obava, že političtí vězni, vydaní do Británie, se tak či tak nedočkají spravedlivého procesu.

Poté, co jsem tuto otázku probral ze všech stran, souhlasím s tím, že vydání je v některých případech nutné. Stejně mám ale pocit, že to jsou hlavně obyčejní lidé, kterým hrozí, že budou souzeni cizím soudem.

Když se probírám nejčerstvějšími daty, která ohledně evropského zatykače bruselští úředníci shromáždili, přepadají mě podobné pocity znepokojení. Ačkoliv byl tento zatykač původně prezentován jako odpověď na hrůzy 11. září a jako stimul pro rozvoj přeshraniční policejní a justiční spolupráce, spuštění tohoto systému způsobilo pořádnou spoušť.

List Guardian v loňském roce přinesl informaci, že britský soudní systém se musel v tomto režimu potýkat s prudkým nárůstem žádostí o vydání z Polska. Řada z nich pak byla za delikty tak triviální, jako krádež zákusku či odstranění zákazníkových dveří do šatníku truhlářem, kvůli nezaplacení zakázky. Ještě komičtější (tedy samozřejmě pro všechny, kromě těch, kterých se to přímo týká) byla žádost z Litvy zakládající se na krádeži selátka.

Nové údaje za rok 2008 ukazují, že Polsko bude považovat krádež pudinku za zásadní hrozbu pro civilizaci zřejmě i nadále. Z necelých 12 000 zatykačů vydaných všemi státy EU, které statistiky poskytly (Británie byla mezi těmi, kdo tak neučinily), byly Poláci s 4 829 zatykači jednoznačně na prvním místě. Do Polska bylo však vydáno pouze 617 podezřelých.

Stejně tak zmateně působí i série „expertních“ hodnocení provedených z příkazu EU. Dospívá k závěru, že systém funguje uspokojivě, zatímco existuje široká škála důkazů, že tomu tak není. Nejmenovaní a v řadě ohledů i neodpovědní experti nabízí přehlídku zmatenosti. Dlouhou dobu volali po pravidlech přiměřenosti, aby národní úřady v členských státech mohly rozhodnout o tom, zda je delikt natolik závažný, aby mohlo být přikázáno vydání. Zatímco Řecko za nezavedení testu přiměřenosti vyplísnili, jsou nešťastní z toho, že Itálie se jej zavést rozhodla a tím systém zpomalila.

Ze zpráv expertů nelze nic vyčíst o lidských výdajích, které zadržení, v často burleskních situacích, představuje. Kvůli tomu potřebujeme kampaňovou organizaci Fair Trials International. Nedávno například upozorňovala na nesnáz, do které se dostala Londýňanka Deborah Darková, která byla před 20 lety ve Francii osvobozena za drogový delikt. Ačkoli se v jejím autě našlo konopí, francouzský soud přijal vysvětlení, že patřilo jejímu příteli.

Jelikož už byla zadržována po dobu osmi a půl měsíce, tak by to mělo být považováno za vyřízenou věc. Ale po návratu Darkové do Británie proběhlo odvolání, při kterém byla v roce 1990 odsouzena na šest let do vězení, aniž by byla však o rozsudku informována. Že Francie zažádala o její vydání, zjistila až v roce 2007 při své dovolené v Turecku. Protože neexistuje žádný časový limit, který by se k zatykači vztahoval, tak její peripetie pokračují.

Vzhledem k různým právním systémům, zákonům a jazykům je zásadní, aby byl systém zatykačů založen na pevných zárukách. Je neomluvitelné, že nebyly nastaveny před spuštěním tohoto systému.

Švédsko, které EU nyní předsedá, nedávno navrhlo „cestovní mapu“ (proč se dnes všechno musí nazývat „cestovní mapa“?) k nápravě celé situace. Ale Amnesty International a jiné lidskoprávní organizace upozorňují, že toto téma pro Švédsko nepředstavuje prioritu. Vyhlídka na rychlý průlom tedy není na obzoru. A tak aplikování zatykače prozatím zůstane fraškou i nadále.