S tím, jak se v Evropě množí krize a státní bankroty, roste i revolta rozhořčených občanů: v Řecku, ve Španělsku, ale i v Itálii, kde je bankrot prozatím jen hrozbou. Vlády mají tendenci vidět na těchto protestních hnutích pouze temnou stránku věci – bolestné uvědomování si reality a téměř zaslepený hněv.

Zaslepenost ale poskytuje jen slabé vysvětlení rebelie zaměřené nejen proti rétorice, ale i způsobu chování (a tudíž etice) vlád: Proti jejich krátkozrakosti, která nevidí dál než do příštích voleb nebo dalšího průzkumu veřejného mínění, proti sklonu zatajovat vachrlatý stav veřejných financí, neříkat pravdu o imigraci a rozpočtových deficitech a obviňovat tisk, centrální banky či Evropu ze šíření špatných zpráv.

Itálie stojí v tomto směru v popředí. Od svého návratu do vlády opakuje Silvio Berlusconi stále tentýž refrén: Ztroskotání jste si do hlavy nasadili sami, poraženecká bando. Vedeme si lépe než mnohé jiné příkladné země. Dvacátého června Berlusconi prohlásil, že „krize neskončila“. Její začátek nikdy neoznámil.

Odpovědí na krizi by měla být upřímnost

Nezapomínejme, že se nejzajímavější iniciativa španělských „rozhořčených“ týkala informovanosti. Ujal se jí profesor politických věd Antòn Losada a dostala název „Sin preguntas no hay cobertura“ (#sinpreguntasnocobertura na Twitteru, „bez otázek není mediálního krytí“).

K iniciativě se připojily tisíce novinářů. Jestliže žurnalisté nebudou moci na tiskové konferenci pokládat popichující otázky, budou ji bojkotovat a mocenské síly zůstanou se svými vratkými sliby samy. To je znakem toho, že je v těchto protestech přítomno naléhavé volání po pravdě a spravedlnosti. Na krizi nelze reagovat tím, že občanům nařídíme, aby si ještě více utáhli opasky, a že jim do hlavy nasadíme absurdní obavy. Je třeba reagovat tak, že zprůhledníme informace: O daních, které nemůžeme snížit, o úbytku evropského obyvatelstva, které dokáže zarazit jen imigrace, o ingrediencích růstu v podobě spravedlnosti, legality, zásluh a cen, kterou mohou platit ti nejbohatší.

Vúvodníku z 15. června hovoří ředitel řeckého deníku Kathimerini Nikos Konstandaras o „neskutečném šarmu samoty“: iluzivní představě, že kdyby státy místo toho, aby se konfrontovaly s Evropou, se světem nebo s trhy, raději zavřely oči, k žádné krizi nedojde. Pravda je, že trhy jsou podivní tvorové, kteří se mohou rozběsnit až k hysterii a kteří žízní po krvi. Jsou krátkozrací, ale katastrofy nepředvídají zas až tak náhodně: Zachycují vládu v určitém přesném okamžiku a z toho pak vyvozují důsledky. Jsou naším druhým tribunálem, vedle volebních uren.

Res publica, jež překračuje naše hranice

Snažit se skrývat není o nic lepší politikou než se prezentovat jakožto suverénní stát, který se sám rozhoduje, a ignorovat existenci evropského veřejného prostoru, vůči němuž máme zodpovědnost ze stejného titulu, jako máme zodpovědnost vůči národu. Nyní tu existuje res publica, která přesahuje hranice, má svá pravidla a jejíž představitelé se nezodpovídají vládám, ale širším institucím. Vezměme si příklad Maria Draghiho jmenovaného do čela Evropské centrální banky (ECB).

Skvělá volba, která nicméně proběhla nepříliš čistým způsobem a po staru: Výměnou za toto jmenování Nicolas Sarkozy požádal, aby se pro Paříž uvolnilo jedno křeslo v řídícím výboru ECB, a Berlusconi mu nabídl hlavu Lorenza Bini Smaghiho [člena vedení ECB], jako by to byl jeho muž, a nikoliv představitel Unie.

Bini Smaghi byl zvolen v roce 2005 na osm let, jeho mandát vyprší 31. května 2013. Členské státy ho z funkce odvolat nemohou a nemůže se tak stát ani na základě dohod, které mezi sebou uzavřou. Políček nebyl adresován Smaghimu, ale evropským institucím, kterým se zodpovídá. Případ navíc vytváří nebezpečný precedens: Jakákoliv vláda bude od nynějška moci uzmout evropské jurisdikci mandáty či pravidla. Je nabíledni, že tu dochází k porušování Maastrichtské smlouvy ve jménu tak řečeného „nepsaného pravidla mezi státy“.

Evropská komise musí být autonomní

I tady transparentnost informací a uznání evropského veřejného prostoru selhaly. Stejně tak tu panuje neprůhlednost ohledně daní, které není možné snížit, nebo imigrace, kterou potřebujeme jak z hlediska hospodářského, tak demografického.

Všechny tyto nejasnosti lze z velké části přičíst na vrub Evropské unii a netečnosti jejích představitelů, podřízených členským státům. Pravdu lze opět jen stěží zaslechnout, a to, že Evropa musí v současnosti čelit státním bankrotům, způsobila přemíra uctivosti a absurdní úslužnosti vůči velkým zemím, píše bývalý eurokomisař Mario Montiv poučném článku zveřejněném 21. června na stránkách Financial Times. Existuje tolik otázek, kde by Unie mohla uplatnit svůj hlas, jako například otázka válečných misí, o nichž se až přehnaně často mluví jako o „mírových“.

Autonomní Evropská komise, vědomá si své autority, by dokázala reagovat na všechny tyto události (případ Bini Smaghi, státní dluhy, války) jako za časů Waltera Hallsteina. První šéf bruselské exekutivy neváhal vzepřít se na konci šedesátých let ve jménu rodící se evropské věci veřejné požadavkům prezidenta De Gaulla. Hallstein byl „jasným poraženým“, ale existují prohry, které zachraňují ponížené instituce – tedy pokud je opravdu chceme zachránit.