Rovnice se zdá být naprosto jasná. Generace Španělů, kterým chybí perspektiva do budoucnosti, rok od roku protahuje vysokoškolská studia. Vedle toho je tu kontinent, který se snaží položit pevné základy svému rozvoji a scházejí mu kvalifikované pracovní síly.

Prototyp španělského emigranta v Latinské Americe dnes vypadá takto: třicet let, vysoce kvalifikovaný, svobodný. Juan Arteaga tomuto profilu perfektně odpovídá. Je mu třicet a už pět let žije v Mexiku. Poté, co vystudoval žurnalistiku, se nejprve snažil prorazit ve studentském časopise v Santanderu, „ale ve Španělsku je to složité. Dřív se z tebe stane číšník než novinář.“ Rozhodl se proto odejít. Dnes pracuje v poradenské firmě Llorente y Cuenca zaměřené na sociální sítě a on-line komunikaci. „Španělé považují Latinskou Ameriku za dítě, které teprve vyrůstá,“ vysvětluje Arteaga. „Ale když sem přijedeš, zjistíš, že to dítě je úplný obr. Mexiko představuje daleko větší trh než Španělsko díky tomu, že má k dispozici prostředky, že má ropu, energie, že je to veliká země s 110 miliony obyvatel… Je to kolos.

Obří trh

Přestože se tisk sáhodlouze rozepisuje o nebývalé prosperitě a stabilitě Latinské Ameriky, Španěly to ještě stále překvapuje. „Mnoho španělských firem sem přichází s tím, že chtějí mít v Mexiku základnu, odkud by mohly vkročit do Spojených států. A pak přijdou na to, že samo Mexiko představuje obří trh v plném rozmachu,“ a místo expanze do země strýčka Sama se rozhodnou pokračovat ve strategii růstu zde, vysvětluje mladý Španěl.

Španělský bankovní sektor to pochopil už před lety. Javier López, ředitel finanční společnosti CreditServices, před několika měsíci uvedl, že se značná část jeho aktivity přesunula po finanční krizi do Brazílie. „Dnes spravuji finance v Latinské Americe stejně jako ve Španělsku před pěti lety.“ „Svět práce tady a ve Španělsku spolu nemají nic společného,“ pokračuje Arteaga. „Musíš opravdu hodně pracovat, je tu méně dovolené. Ale za snahu jsi odměněn. Ten, kdo pracuje, postupuje v kariéře rychle kupředu. Já jsem sem přišel bez peněz a bez kontaktů a nyní po pěti letech mám na starost komunikaci Coca-Coly na jejím druhém největším světovém trhu. To vše ve třiceti letech.“ Pro většinu španělských mladých pracujících je takový vývoj kariéry naprosto nemyslitelný. Arteaga to shrnuje lapidárně: „Ve Španělsku bych byl ještě stážistou.“

Na kolumbijský konzulát v Madridu dochází nebývalé množství žádostí o pracovní vízum. V roce 2008 jich konzulární úřad vyřizoval 45 měsíčně. Letošní průměr se vyšplhal na 70, když počítáme všechny typy víz, mezi nimiž dominuje především ten, který umožňuje navázat v cílové zemi obchodní kontakty. Prototypem žadatele je Španěl „znechucený současnou situací, který vlastní kapitál a chce ho v zahraničí investovat,“ říká konzulka Lucy Osornová. Kolumbie podle jejích slov přiděluje Španělům víza „poměrně bez problémů“ a nabízí jim „řadu investičních a pracovních příležitostí“, zejména v oblasti infrastruktury. Kolumbie španělské investice potřebuje, implantaci firem podporuje a ani už od nich nevyžaduje, aby zaměstnávaly alespoň minimum kolumbijských pracovníků.

Peníze, snaha rozvíjet se, hispánská kultura, divoká příroda, náruč otevřená Španělům… Kdo by ještě mířil do Německa, když je tu Latinská Amerika? Existují tu ale další faktory, jako velká vzdálenost od Evropy a špatné sociální zabezpečení, které toto nové eldorádo trochu zatemňují. Přesun nezaměstnaných za prací se může zdát přirozeností, stále však jde o volbu, ke které sice sahá čím dál více lidí, nicméně zdaleka ne většina. „Je to příliš vzdálený kontinent a některé informace [například o násilí] také nenapomáhají,“ uznává Arteaga.

Cesta za zkušenostmi

Ať žije španělský emigrant v Evropě kdekoliv, má to od domova nanejvýš čtyři hodiny letu. Z Latinské Ameriky je nejbližší evropská destinace vzdálena přece jen devět hodin letu. Podle Pilar Pinové, generální ředitelky Španělského emigračního úřadu, který se zabývá životními podmínkami Španělů v zahraničí, zůstávají problémem „platy, pracovní předpisy, nedostatečné sociální zabezpečení v případě nezaměstnanosti a zdravotnictví“.

Čísla mluví jasně a o útěku Španělů do Latinské Ameriky se nedá hovořit. Z Evropy neodjíždějí lodě plné vyhladovělých emigrantů s ošoupanými kufry, ale vysokoškoláci hledající zkušenost. Pravda ale je, že v nadcházejících deseti letech bude třeba vybudovat celý hispanofonní kontinent. Ve stejné době blokuje celou jednu generaci mladých diplomovaných Španělů ekonomika stižená agónií. Dvě reality, které se dnes začínají sbíhat.