Vyberte si jazyk
Vydejme se na cestu spolu se Salomãem [Šalamounem], titulní postavou posledního románu José Saramaga A viagem do elefante. Dnešního červnového rána na Londýnském Praça v Lisabonu vedle domu portugalského nositele Nobelovy ceny za literaturu nastupuje 14 lidí do minibusu, parkujícího ve stínu. Posledními nastupujícími jsou José Saramago a jeho manželka Pilar del Río, která je zároveň prezidentkou nadace Saramago, jež stála u zrodu projektu.
Už při prvních Pilařiných slovech, která adresuje skupině, zatímco se vozidlo rozjíždí a míří na Belém, kde cesta oficiálně začíná, je nám jasné, že se vydáváme na dosud nevídané dobrodružství. Existuje tady pouť do Santiaga de Compostela a cesta dona Quijota, a naším cílem je „stát se průkopníky Salomãovy cesty“. „Nevíme, co objevíme,“ upozorňuje Pilar, než ji přeruší manžel: „Ujišťuji vás, že objevíme zázraky.“
O skutečné cestě neexistují v archivech záznamy, a proto se spisovatel rozhodl ve svém románu nepojmenovávat jednotlivé etapy portugalské pouti slona Salomãa, čímž jeho dílo dostává úmyslný nádech záhadnosti. V knize je přesně určen pouze výchozí a cílový bod. Salomão, kterého dostal darem [v šestnáctém století] rakouský panovník Maxmilián od své sestřenice Kateřiny Španělské, manželky krále Jana III Portugalského, musel jednoho krásného dne opustit Belémský výběh a vypravit se do Vídně. Portugalsko opouštěl ve Figueira de Castelo Rodrigo, ležící na hranicích se Španělskem.
„Slonovi se líbilo, co viděl, […], i když itinerář, který jsme si zvolili, se v žádném případě neshodoval s tím, který si ve své hlavě žárlivě střežil slon.“ Těmito slovy začíná text, který Saramago uveřejnil na svém blogu “O Caderno de Saramago” [Saramagův zápisník]. Ukončen je pak „poučením z cesty“: „Je třeba brát na vědomí naše historické vesnice, které jsou ještě živoucí.“ Propojit je itinerářem, cestou, která by vedla k jejich obrození, to je úkol, který na sebe bere nadace José Saramago, vysvětluje Pilar del Río a dodává, že kontakt už navázali s ministrem kultury a brzy by se měli dostat i k portugalskému premiérovi.
Před klášterem hieronymitů v Belému nás Saramago žádá „o trochu obrazotvornosti“, abychom si dokázali představit, jak asi toto místo vypadalo v 16. století. Tenkrát, když tu měl nedaleko od řeky svůj výběh slon, držící se nablízku svého pána, se nejspíš podobalo bahnisku plnému much. Naopak jakmile jsme přejeli přes řeku Zêzere do Constâncie, jako by se scéna, kterou nám popisuje Pilar, odehrávala přímo před našima očima: „Salomão se koupal bezesporu tady, dělal tu lumpárny, setřásal ze sebe vodu... Sloni milují vodu.“
Naší první zastávkou je Constância. Sotva se otevřela dvířka minibusu, závan horkého vzduchu nám dává okamžitě chuť následovat slona a vběhnout do řeky Zêzere nebo Tejo, které se tu, jak píše Saramago na svém blogu, spojují v „objetí“, na němž jistě nesčetněkrát spočinulo oko [básníka] Camõese, když vyhlížel oknem ze svého domu. Během slavnosti, kterou radnice uspořádala na jeho počest, mluví Saramago o nedůstojném zacházení se Salomãem po jeho smrti (přibližně po dvou letech od svého příchodu do Vídně nedokázal už víc snášet drsnou rakouskou zimu) a vypravuje jeho skutečný příběh: „Po smrti mu uřezali tlapy a udělali z nich peněženky. To je nedůstojné pro slona, který ušel celou tuto cestu pěšky, který přešel přes Alpy...“ Publikum je dojaté, stejně jako při autorském čtení úryvku z Viagem a Portugal, jehož jeden výtisk přinesl ředitel Casa de Camoes a který Pilar předala svému manželovi.
Po Constâncii následuje další etapa: „Castelo Novo představuje jeden z nejdojemnějších cestovatelských zážitků,“ říká Saramago. I přes svou malou velikost je ale toto městečko matoucí, což spisovatele začíná rozčilovat: stojíme na velkém náměstí s kašnou, kde se mohou kolemjdoucí osvěžit, a Saramago se dušuje, že tohle není to správné Praça dos Paços do Concelho se svým pranýřem a kašnou postavenou za krále Jana V., kterou nám chtěl tolik ukázat. „Myslíte si, že bych toho býval napsal tolik, kdyby se jednalo o tohle náměstí?,“ rozčiluje se a odkazuje přitom na svou knihu, kterou napsal před třiceti lety. Nedaleko pranýře, který jsme nakonec našli, nám spisovatel čte jiný úryvek z textu, který napsal už tak dávno.
Den končí ve Figueira de Castelo Rodrigo u Rodrigova hradu. Toto divadlo si Saramago vybral k rozlučce se Salomãem, po níž slon vstoupí na španělské území a bude dál pokračovat v cestě do Valladolidu. Zvláštní shodou okolností i Saramago míří do Valladolidu, kde se účastní konference. Spisovatel odjíždí spokojen. Domnívá se, že slon si nyní žije svým vlastním životem, že se stal článkem řetězu, cestou propojující vesnice a historická místa Portugalska. „My, lidské bytosti, nejsme úplně ztracený případ. Možná bychom se mohly stát i případem znovunalezeným.“ Je tato cesta záležitostí ryze poetickou? Částečně ano, ale ne pouze.
