Vyberte si jazyk
Nizozemský soudce svým rozhodnutím zprostit Geerta Wilderse viny vychází vstříc novému evropskému trendu. V době, kdy se kritika islámu už mnoho let netoleruje, zůstává Nizozemí věrné své tradici v poskytování útočiště rozličným názorům, které umožňují zachovat otevřenou diskuzi. V posledních letech byli totiž ve všech státech západní Evropy odpůrci islámu za vyjadřování svých názorů odsuzováni.
Například začátkem května byl v Dánsku odsouzen ideolog Dánské lidové strany Lars Hedegaard za svůj výrok, že „dcery jsou v muslimských rodinách znásilňovány svými strýci, bratranci či otci“ a že „když muslim znásilní ženu, má na to právo (...). Je to součást jeho kultury.“
Kritika neslučitelná s multikulturalismem
Elisabeth Sabaditsch-Wolffová byla 15. února ve Vídni odsouzena za svou kritiku islámu, když označila zakladatele islámu Mohameda za „pedofila“. Jeho sňatek s Aišou, které bylo tehdy 9 let, podle rakouského soudce nebylo možno označit za „pedofilii“, jelikož by to bylo „urážkou“ islámské náboženské doktríny a daný sňatek navíc trval i po dosažení Aišiných 18 let.
Podobné verdikty za výroky obsahující kritiku islámu vynesly i soudy ve Francii, Belgii a Anglii. Jean-Marie Le Penovi bylo zakázáno říci: „Ve chvíli, kdy budeme mít ve Francii ne dnešních pět, ale 25 milionů muslimů, budou rozhodovat oni. A Francouzi se budou snažit nevybočovat z řady a se sklopeným zrakem uhýbat na chodnících.“ Anthony Norwood musel zase přestat vystavovat ve svém okně plakát s nápisem „Islam out of Britain“ [islám pryč z Británie].
Belgičan Daniel Féret byl vedle trestu v podobě odnětí pasivního volebního práva na deset let odsouzen k veřejně prospěšným pracem v oblasti integrace. Vyzval totiž k „repatriaci“ emigrantů, které označoval za „zločince“, a dožadoval se přiznávání sociálních příspěvků pouze Belgičanům a „Evropanům“. Při příležitosti vynesení těchto rozsudků Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dospěl k názoru, že byl sledován „legitimní cíl“ a že omezení svobody slova bylo v daných případech „v demokratické společnosti nezbytné“.
To je pozoruhodné, protože ani v jednom z těchto případů nikdo nenabádal k násilí. Daná slova nicméně podle soudců překročila únosnou míru, protože podněcovala k „nenávisti“ či „diskriminaci“. To jsou pojmy, které si lze vysvětlovat různě a využívat k vyloučení nepohodlných politických názorů.
Jestliže bylo dlouho těžké kritiku islámu vyslovit, bylo to proto, že není slučitelná s multikulturalismem. Avšak od té doby se političtí představitelé jako Cameron, Aznar, Sarkozy a Rutte podepsali pod překvapivý závěr, k němuž v roce 2010 došla Angela Merkelová, když prohlásila, že „multikulturní společnost zcela selhala“. Teď, když se od multikulturalismu ustoupilo, je kritika islámu opět povolena.
Žádná myšlenka nemá být vnucována či zakazována
Osvobozením Geerta Wilderse ve čtvrtek 23. června se Nizozemí stalo první západoevropskou zemí, v níž si soudní moc vzala explicitně ponaučení z odklonu od doktríny multikulturalismu. Nizozemí tak dělá čest své pověsti země, která je útočištěm tolerance pro svobodu slova.
Během dlouhých let nemohla být díla nesčetných kritiků náboženství od Spinozy po Voltaira vydávána jinde než právě v této zemi, zatímco ve zbytku Evropy byla zakázána. Soudobá represivní elita, která chtěla zabránit kritice prostřednictvím soudů, se nedokázala udržet do konce 18. století. To, co začalo jako kritická debata, nabralo tempo a nakonec vyvrcholilo Francouzskou revolucí. Podobná revoluce by mohla ohrozit i dnešní evropské elity.
Ať už multikulturalismus představuje skvělou ideu, či nikoliv, ať už je islám politickou ideologií, či mírumilovným náboženstvím, ať už byl Mohamed pedofilem, či ne: Žádná z těchto myšlenek by neměla být lidem vnucována či zakazována. To nemůže vést k ničemu jinému než k radikalizaci názorů. Rozhodnout o těchto otázkách může jen otevřená diskuze. Uražené či poškozené strany se mohou snažit svými argumenty přesvědčit kritiky islámu, že se mýlí.
Kdyby byl Wilders 23. června odsouzen – jen za své výroky – pouze by to oslabilo soudní moc. Podobné rozhodnutí by vedlo k novým soudním přím, které by vyústily v ještě větší politizaci soudních síní. Zdá se tedy, že soudce prokázal svou smířlivost právě včas. Po vynesení tohoto rozumného rozsudku nezbývá než čekat, která evropská země bude nizozemského příkladu následovat.
