Evropa musí být kosmopolitní

Unie národních států či federace? Podle německého sociologa Ulricha Becka je toto klasické dilema budoucnosti dnes již nedostačující. Evropská unie musí nabýt kosmopolitní, demokratičtější a otevřenější charakter.

Zveřejněno dne 1 července 2011 v 13:32

Proces evropského sjednocení po druhé světové válce měl své jasné odůvodnění: „Už nikdy válku.“ Cíl byl prostý: udělat z nepřátel sousedy. Tomuto mírovému projektu se však již dnes, kdy se tento sen stal skutečností, nedaří mobilizovat národy tak snadno. Projekt evropského sjednocení zoufale potřebuje silnější oporu. Tři návrhy jak dál:

Návrh první: EU naléhavě potřebuje nový základ, z důvodu tří sebedestruktivních procesů, které se na celém kontinentě prolínají a vzájemně posilují: „xenofobie“, „islamofobie“ a „nepřátelství vůči Evropě“. Kritikům „islámu“, který údajně zneužívá západní hodnoty svobody, se daří kombinovat osvícenství s xenofobií. Ve jménu osvícenských hodnot je najednou možné zaujmout nepřátelskou pozici vůči přistěhovalcům.

Záchranné plány pro jihoevropské země vyvolaly pocity nacionalistické zášti stejně jako vznětlivou logiku rozdělení a konfliktu. Země, které plány financují, musí prosazovat programy úsporných opatření a dále tak v politických šroubech drtit prsty Řecku, které je již dnes daleko za prahem bolesti. Řekové naopak sami sebe vidí jako národ utlačovaný „diktátem EU“, jenž je v rozporu s jejich národní suverenitou a důstojností. Obě tyto reakce přilévají olej do ohně protievropské nenávisti.

Tato nevraživost vůči Evropě – slovy Hanse Magnuse Enzensbergera vůči „něžnému bruselskému monstru“ – je však přiživována zrovna tak v Německu jako v Řecku. Stojí za ní následující přesvědčení: Zvládneme to sami. Tedy „my“ Němci, „my“ Francouzi, a snad i „my“ Lucemburčané.

Newsletter v češtině

Tady máme národní sebeklam - Nové Německo říká: „Se mnou nepočítejte.“ O Evropě obecně mluvíme, jako kdyby Německo bylo zcela nezávislé. Padnout by však konečně měla opačná otázka. Představme si, že by se EU opravdu rozpadla. Kolik by stálo euro znovu nahradit dvanácti národními měnami, znovu vystavět bariéry na všech národních hranicích a znovu zavést národní celní kontroly a nahradit nařízení EU sedmadvaceti národními regulacemi?

Návrh druhý: Evropa netrpí krizí eura, nedostatkem vůle posílit politickou jednotu, dokonce ani absencí evropského občanského hnutí. To jsou ve skutečnosti jen příznaky krize. Základním problémem je něco jiného: Evropa trpí nepochopením sebe sama. Právě onen nejambicióznější cíl „Spojených států evropských“ dělá z Evropy a jejích členských států arcinepřátele, kteří vzájemně zpochybňují význam své existence. Dokud půjde o volbu „buď Evropa, anebo národní státy“, třetí cesta bude předem vyloučena a jakákoliv zmínka o Evropě bude nutně vyvolávat strach.

Návrh třetí: Onou „vyloučenou třetí cestou“ je kosmopolitní Evropa a kosmopolitní Německo. V tomto smyslu je důležité od sebe jasně odlišit národ a nacionalismus. Postoj těch, kdo v reakci na plíživý rozpad EU volá po „návratu k národu“, je naivní a protivlastenecký. Naivní, protože skrývá obrovské náklady na likvidaci EU; protivlastenecký, protože Německo ohrožuje. Naopak ti, kdo věří, že budoucnost Německa je kosmopolitní, obohacují Německo i Evropu.

Kosmopolitní Německo si žádá novou koncepci suverenity. Evropa z národů sílu nevysává, naopak je posiluje. Členské státy získávají hlas v Evropě i mimo ni, tam kde je to důležité. Mohou přímo ovlivnit výsledky evropské politiky. Jejich vnitřní problémy – kriminalita, přistěhovalectví, životní prostředí, zemědělství, technologická a vědecká spolupráce – mohou být řešeny společnými silami EU.

Kosmopolitní Německo vyžaduje také nové pojetí identity a integrace, které by umožnilo společnou existenci napříč hranicemi; definované pozitivně, ale bez nutnosti obětovat individualitu a vzájemné rozdíly na oltář národní homogenity. Různorodost, která je podstatou Evropy - ať se týká jazyků, životních stylů, umění či forem demokracie – by byla vnímána jako zdroj národního povědomí Němců, kteří zůstávají světu otevření a ne jako hrozba tomuto povědomí.

Osud Evropské Unie – nebo lokálněji řečeno osud Řecka – je tak třeba chápat jako součást osudu Německa, ve smyslu vyjádření Willyho Brandta během prvního zasedání sjednoceného německého Bundestagu: „Němci a Evropané,“ řekl tehdy, „patří k sobě dnes a doufejme, že navěky.“

Je čas udělat z Evropy cíl společný všem, od národní hlavy až po kosmopolitní patu. Věčná krize zvaná Evropa je pro německou politiku skvělou příležitostí! Nová strategie pro Evropu – tedy nutnost detailně definovat všechny roviny evropské politiky v oblasti financí, životního prostředí a sociálních systémů - by mohla být ústředním bodem oranžovo-zelené vlády. Evropa by pak již nebyla „něžným monstrem“, ale pokračujícím projektem sociální Evropy pracujících a občanů. Stala by se Evropou usilující o demokratickou legitimitu reagující na globální problémy transparentně a způsobem, který má pro občany v jejich každodenním životě existenční význam. A který by pro ně byl důvodem dát jí svůj hlas. Kde vězí evropský Willy Brandt?

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma