Minsk, 29. června. Odpůrce Lukašenkova režimu zatkla policie za účast na manifestaci.

Potlesk pro diktátora

Lidem, kteří budou 3. července během oslav nezávislosti Alexandru Lukašenkovi tleskat, hrozí vězení. Režim si totiž dobře uvědomuje, že jeho oponentům zbývá poslední zbraň v podobě ironie.

Zveřejněno dne 1 července 2011 v 14:36
Minsk, 29. června. Odpůrce Lukašenkova režimu zatkla policie za účast na manifestaci.

Běloruský vůdce Alexandr Lukašenko je možná neotesaný a negramotný buran, ale rozumí ironii a uvědomuje si, do jaké míry může mocným uškodit. A tak se rozhodl přijmout taková opatření, která mu zajistí místo mezi despoty, kteří se neštítí opravdu ničeho. Tuto neděli [3. července] během oslav nabytí nezávislosti má být totiž zatčen každý, kdo se během vojenské přehlídky a projevu vůdce opováží aplaudovat. či se bude vysmívat agentům tajných služeb, kteří stále ještě dnes nosí nechvalně proslulé označení KGB.

„Potlesk bude povolen jen během pochodu veteránů. Ve všech ostatních případech zasáhneme,“ oznamuje zástupce šéfa policie Igor Esijev, který se těší na policejní šťáry a už dopředu si podezřívavým pohledem prohlíží lidi korzující na Říjnovém náměstí. Asijev a jeho agenti s viditelně umístěnými pouty a obušky vypadají, že nevěří nikomu. Vyslýchají mladé lidi i staré ženy s nákupními taškami a chtějí po nich dokumenty. Nechtějí to sice připustit, ale s chutí by k zákazu potlesku přidali i další záležitost, která začíná režimu silně vadit: úsměv.

Úsměv, nejlepší zbraň

Je třeba si uvědomit, že úsměv a potlesk jsou jedinými zbraněmi, které Bělorusům zbývají k protestům proti vládě a jejím stále autoritativnějším praktikám. Je tomu tak od večera 19. prosince, tedy od prezidentských voleb, které žádný mezinárodní pozorovatel nechtěl označit za legitimní a řádné. Od té chvíle jsou všichni Lukašenkovi soupeři a tisícovka aktivistů ve vězení na základě těch nejfantasknějších obvinění a čekají na tajné soudní procesy s předem rozhodnutými rozsudky. Avšak ani Lukašenko, ani jeho blízcí spolupracovníci si neuvědomují do jaké míry má většina obyvatel dost zneužívání úřední moci ze strany policie a jak moc je deprimuje hospodářská a finanční krize, která zvyšuje jejich životní náklady nad únosnou mez [viz rámeček]. A tak se zčásti z recese a zčásti z protestu zrodil zatím nejnovější způsob protestu. Jiskra odporu stále doutná na internetu, kterému se navzdory snaze KGB stále daří unikat kontrole.

Srazy se organizují před gigantickým Palácem republiky na Říjnovém náměstí či před monumentální sovětskou budovou na Engelsově třídě, kde je sídlo prezidenta. Účastníci si dávají dobrý pozor, aby navzájem udržovali patřičné rozestupy a nemohli být obviněni z demonstrování. Žádné transparenty, žádné slogany. Stačí potlesk a úsměv. Ti odvážnější se ostentativně dívají policistům do očí a usmívají se. Smějí se z plných plic a tleskají. A pak zase znovu. Policistům to sice hodně vadí, ale doposud dokonce i za vlády Lukašenka není smích trestný.

Newsletter v češtině

Přepisy textových zpráv

Několik důstojníků se jim snaží přikázat, aby toho nechali, ale mladí lidé se smějí dál a svůj smích šíří dál. Čím víc to policisty štve, tím víc se smějí. V oknech se objevují zvědavci a smějí se také, stejně jako číšníci před kavárenskými stoly a mladé dívky na cestě z gymnázia. Úsměv uklouzne dokonce i některým policistům, které vzápětí zpraží přísný pohled nadřízených. „Nejde o nic velkého, ale možná to poslouží k sečtení všech lidí, kteří už nemohou dál. A je nás hodně.

Sedmadvacetiletý Andrej Dmitrijev z hnutí pro občanská práva Mluv pravdu se musí spokojit s touto proselytickou podzemní kampaní. Účastnil se i demonstrací z 19. prosince. Po svém zatčení strávil čtyřicet dní v cele v kasárnách KGB přezdívaných „Amerikanka“. Viděl, jak tam přivážejí jednoho spoutaného Lukašenkova soupeře za druhým. Byl mezi nimi i 74letý básník Vladimír Nekliajev, kterého do cely donesli jako nějaký balík zabalený do prostěradla. Odporně špinavé cely, páchnoucí latríny, násilničtí bachaři, agenti provokatéři vydávající se za spoluvězně. „Vězeňské historky jsou všude stejné. Civilizovaný svět by měl zakročit kvůli jiným věcem.“ Poté vypráví, že soudce, který jej vyslýchal, mu ukázal spis obsahující přepis veškerých jeho emailů, telefonních hovorů a SMS. „Rovněž nahrávali hovory, které jsme vedli u nás doma s manželkou. Všechno, zachytili opravdu vše. Včetně věcí, které se říkají šeptem v posteli, když je zhasnuto.“

S krizí se režim hroutí jak domeček z karet

Dmitrijev spolu s několika stovkami dalších občanů Minsku dnes čeká na rozsudek kvůli vágnímu obvinění z korupce. Jejich proces sledují dobrovolníci z Helsinské skupiny pro lidská práva, která sídlí v kanceláři v sedmém patře budovy v centru města. Na první pohled svobodně. Jejich šéf se jmenuje Garry Pogonjajlo, je mu 70 let a vypadá, že zažil i horší případy. „Narodil jsem se v gulagu, protože mí rodiče nesouhlasili se Stalinem. Vím, že mě nechali na svobodě jen díky tomu, že jsem napojen na mezinárodní organizaci. Ale věci se mění. Marx by řekl, že je to předrevoluční stav. Lidé jsou na pokraji výbuchu. Putin to pochopil. Ve skutečnosti Moskva drží Lukašenkovi hlavu nad vodou, pochlebuje mu, ale zároveň si od něj udržuje odstup, poskytuje mu půjčky a poté mu hrozí odpojením plynu a elektřiny. Moskva si je vědoma toho, že postačí zhoršení hospodářské krize a režim se zhroutí jak domeček z karet. Určitě by bylo pro všechny lepší, kdyby se Západ probudil.“ Zatím žijeme jak v Orwellově románu.“

Andrej Dimitrij Jednou večer udělal posunek na svou ženu a zavedl ji do parku, kde vyhledal dostatečně hlučné místo na to, aby byli z dosahu nepatřičných uší. Čekala, že jí oznámí začátek nějaké demonstrace. Usmál se: „Chtěl jsem ti jenom říct, že Tě miluji. Ale doma se ti to říct neodvážím, poslouchá nás tam moc lidí.“

Ekonomika

Na posledního evropského diktátora dolehla krize

Režimu Alexandra Lukašenka se pro tentokrát podařilo potlačit opozici. Nedaří se mu však čelit hospodářské krizi vyvolávající pocit nespokojenosti, která tvrdě dopadla na obyvatele země.Podle deníku El País „se hospodářské problémy pro Lukašenkův režim staly vážnou hrozbou. EU uvalila proti běloruskému diktátorovi a jeho blízkým spolupracovníkům sankce, nicméně země je i nadále zapojena do programuVýchodního partnerství.

Minsk se snaží získat cenné devizy prodejem státního majetku, který má ještě nějakou hodnotu, s cílem zvýšit platy. Ty jsou vypláceny v běloruských rublech, které Bělorusové z velké části investují do nákupu zboží trvalejší hodnoty v podobě dovážených elektrospotřebičů či deviz, což vyvolalo prudký růst cen a 50% devalvaci národní měny. Jedno euro se dnes prodává za 7 200 rublů (v prosinci to bylo 4 000), či dokonce za 8 500 na kvetoucím černém trhu. „V dříve obležených samoobsluhách jsou dnes jen malé zásoby povětšinou domácích produktů. Ve směnárnách nejsou k dostání valuty a drobní podnikatelé jsou nuceni ukončovat svou činnost, protože nejsou schopni dovážet a musejí držet ceny nízko. Běloruské zlaté rezervy se od ledna ztenčily o 28,6 %, přičemž vnější zadlužení přesahuje 31 miliard dolarů, vysvětluje ekonom Boris Želiba.

Podle jeho názoru je ke stabilizaci hospodářství zapotřebí 10 až 12 miliard euro. Lukašenko se zoufale snaží je získat. Pokud se mu podaří udržet nad vodou velké národní podniky, mohlo by se mu podle novináře Alexandra Alesina podařit zabránit nejhoršímu. „Avšak pokud do ulic vyjdou i dělníci z těchto továren, nezastaví je ani bezpečností síly a celý represivní aparát.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!