Vyberte si jazyk
Vagony jediné varšavské linky metra jsou po ránu nacpané lidmi stejně jako v každé podzemce na světě. Ve srovnání s Prahou či Vídní – o Paříži nebo Londýně ani nemluvě – však lze postřehnout jednu zvláštnost: všichni cestující jsou Poláci. Cizinci ani turisté se zatím do Varšavy příliš nehrnou. A na první pohled se zdá, že není divu.
Dominantou polského hlavního města zůstává mrakodrap Paláce kultury postavený ve stylu stalinských časů, široké bulváry vzniklé v padesátých letech na ruinách válkou zničeného města nevybízejí k procházkám. A schovat se před nimi do kavárny, která by měla internet, je téměř nemožné. A přesto je na tomto městě cosi vzrušujícího. Varšava, jako ostatně celé Polsko, dnes vibruje energií a mění se před očima. Všude se ježí jeřáby a kousek od centra za řekou Vislou vyrůstá mohutný kotouč stadionu. Polsko se připravuje na fotbalové mistrovství Evropy v roce 2012, ale ještě předtím má jiný úkol: od prvního července předsedá Evropské unii.
Předsednictví přichází v čase, kdy Polsko výrazně změnilo svůj pohled na svět, a také v čase, kdy se stalo šestou největší ekonomikou v EU a pro Německo je už dnes větším obchodním partnerem než Rusko. Není pochyb o tom, že vliv Polska na evropské dění bude jen sílit.
Rozdělená země
V tichém průchodu do ulice Nowy Swiat sedí v kanceláři s impozantní knihovnou mladistvě vypadající Marcin Zaborowski. „Klíčové slovo této země je dnes modernizace,“ vysvětluje. „Nové dálnice, nová infrastruktura, nová zahraniční politika.“ Zaborowski je ředitelem Polského institutu pro mezinárodní otázky (PISM) a v tuto změnu hluboce věří. Ještě nedávno žil v Británii a patřil ke dvěma milionům převážně mladých Poláků, kteří utekli do jiných zemí EU. Před rokem vyhrál konkurz na toto místo, vrátil se domů i se svou britskou manželkou a rozhodl se zůstat.
Zahraniční politika v Polsku je přímo otázka života a smrti. Když před čtyřmi lety po volební prohře tamních konzervativců z euroskeptického potížisty stalo Polsko horlivým zastáncem evropské integrace, a začalo dokonce normálně komunikovat s odvěkým nepřítelem Ruskem, část Poláků to vnímala jako zradu národních zájmů. Tábory jsou zakopané ve svých pozicích: na jedné straně liberální vláda Donalda Tuska, která novou zahraniční orientaci prosazuje, proti ní konzervativní pravice Jarosława Kaczyńského. Proti sobě stojí politici, voliči i média, v nichž by se daly napětí a vzájemná averze krájet.
Ať žije břidlice
Překvapivě rychlá proměna Polska v proevropsky orientovanou zemi není jen dílem nové generační elity, ale opírá se i o další jevy. Jedním je zklamání z vývoje v posledních letech, kdy Američané zaměřili svůj pohled na jiné kouty světa. Dále je to rostoucí ekonomické sebevědomí země, která jako jediná v Evropě přestála světovou krizi bez recese, její růst dnes dosahuje čtyř procent a hlavně: na jejím území byly objeveny obrovské zásoby břidlicového plynu. Třetím jevem je změna veřejného mínění. Ještě v roce 2004 vnímalo Evropskou unii pozitivně sotva 50 procent Poláků, dnes je to téměř 80 procent. Sikorski se tedy může spolehnout na to, že s jeho politikou souhlasí drtivá většina obyvatel. Co se stalo, že z Poláků jsou najednou největší eurooptimisté v EU?
Největším odpůrcem vstupu bylo tradiční jádro polské společnosti – rolníci. „Měli strach, že neobstojí na evropských trzích a že jejich půdu skoupí Němci,“ jeden ze šesti poradců prezidenta Bronisława Komorowského. Jenže pak zjistili, že o jejich půdu nikdo nestojí a že díky dotacím z Bruselu mohou naopak úspěšně dobývat trhy právě v Německu.
Výlet za farmáři
Cesta z Varšavy za polskými farmáři je strastiplná. Čtyřproudá silnice do Katovic, kterou dal ještě v sedmdesátých letech postavit komunistický vůdce Edward Gierek, je v provozu jen z poloviny. Polská vláda slíbila do roku 2012 postavit tisíc kilometrů dálnic, ale jen stěží si lze představit, že tuto dálnici dokončí včas. Je to však lepší než dálnice do Poznaně, kterou měli postavit Číňané za pomoci polských firem, jež je však kvůli nízkým cenám bojkotovaly, vláda nakonec od smlouvy s Čínou odstoupila a stavba teď už celé týdny stojí. Koneckonců, i dokončení fotbalového stadionu ve Varšavě není zcela jisté. Stavební boom v Polsku má zjevně své mouchy.
Za odbočkou na západ směrem na město Opoli se krajina promění v typicky farmářskou oblast. Ještě před pár lety byly polské vesnice a městečka posety billboardy nabízejícími plastová okna a plechy na střechy. Dnes jsou na jejich místě reklamy na „meble“ – nábytek. Zdá se, že Poláci po masové výměně oken hromadně mění interiér.
Paweł Pietruska (54) pomalu popojíždí kousek od silnice na traktoru, jehož přívěs za sebou vyplivuje velké kotouče balené trávy. Má 20 krav a s rodinou hospodaří na 70 hektarech. „Evropská unie? To víte, že tam musíme být, kde bychom jinak prodávali, co vypěstujeme?“ Pan Pietruska má všechno spočítané a o farmaření a politice je schopen vyprávět hodiny. Z Bruselu dostává zhruba 200 eur na hektar ročně, a pokud má na někoho vztek, tak to rozhodně není EU, nýbrž polská vláda.
I o generaci mladší Sebastián (35), jehož 13 hektarů pohodlně uživí, je spokojen. „Mám deset krav, pět prasat, dva poníky, ženu a dvě dcery. To mi díky dotacím z Bruselu stačí.“ Zato z muže, který o pár kilometrů dál okopává bramborové pole, čiší smutek. „Půda je samý písek, kdo by ji koupil? Čtyřicet let na ní dřu a je to stále horší,“ říká Tomek (58). Žije bez ženy a bez traktoru, koně má jen jako kamaráda, už měsíc nepršelo a Brusel, to jsou samé papíry, na které on nemá nervy. „Za komunismu to bylo lepší,“ dodává. Volit však pan Tomek nepůjde, neboť politika ho nezajímá.
Průzkumy naznačují, že Donald Tusk má poměrně velkou šanci po parlamentních volbách letos v říjnu zůstat u moci a stát se prvním premiérem od roku 1989, který obhájil mandát. Pokud zvládne předsednictví EU, může mu to vzhledem k polské lásce k Bruselu pomoci i ve volební kampani. Myslí si to i Edward Lucas: „Polsko je na dobré cestě být z postkomunistických států nejlepší předsednickou zemí.“
Pohled z Polska
Triumf eurorealismu
„Polské předsednictví začíná v době, kdy se Evropa obává o svou budoucnost,“píše Marek Magierowski na stránkách listu Rzeczpospolita v narážce na v současnosti největší zdroje obav: „Nevyhlášený stav nouze v Řecku“ a svízelná hospodářská situace ve Španělsku, Portugalsku a Irsku, kde „si lidé utahují opasky tak, že už jim na to skoro nestačí dírky.“ Na konci tunelu se však objevuje světlo, protože stávající krize v Evropě spustila „veřejnou diskuzi“.
„Lidé si uvědomili, že kult europeismu nemůže být lékem na všechny neduhy Starého kontinentu“ a že „eurorealisté měli často pravdu a eurooptimisté se mýlili,“ píše zástupce šéfredaktora Rzeczpospolity s tím, že dnes už je konečně možné svobodně hovořit o „slabých stránkách Lisabonské smlouvy“, „iluzi společné zahraniční politiky“ a „neefektivitě Catherine Ashtonové“ a „přemítat nad tím, kdo opustí eurozónu jako první“ a dokonce i o tom, „jak rychle by se EU mohla rozpadnout“. A to vše aniž by člověku hrozilo, že bude označen za blázna. „Zatímco polská vláda toho nebude mít během nadcházejících šesti měsíců mnoho co říct, Evropané toho mají na srdci víc a víc. A to je velmi dobře,“ uzavírá Magierowski.
