Vyberte si jazyk
Washington diskutuje o zastropování dluhu; Brusel se dívá do dluhové propasti. Ale základní problém je v obou případech stejný. Veřejné finance USA i Evropské unie se vymkly kontrole a s problémem si nedokáží poradit ani jejich politické systémy. Amerika i Evropa se nacházejí na stejné potápějící se lodi.
Probíhající výbušné diskuze v USA i EU jsou tak zahleděné do sebe, že si je dohromady spojuje jen málokdo. Vzájemná provázanost, která z dané situace činí všeobecnou krizi Západu, je nicméně zcela zřejmá. Na obou stranách Atlantiku je dnes jasné, že velká část hospodářského růstu byla tažena neudržitelným a nebezpečným úvěrovým boomem. Protagonisty krize byli ve Spojených státech majitelé nemovitostí, v Evropě rovnou celé státy jako Řecko a Itálie, které těžily z nízkých úroků a neudržitelných půjček.
Finanční pád z roku 2008 a jeho následky uštědřily ránu veřejným financím, protože veřejné zadlužení překročilo únosnou míru. V Evropě i USA se k tomuto ojedinělému šoku navíc přidaly demografické tlaky, které zatížily rozpočet ve chvíli, kdy populačně silné ročníky odcházejí do důchodu. A konečně, hospodářská krize polarizuje politiku na obou stranách Atlantiku, a tak je mnohem těžší najít racionální řešení dluhového problému. Na vzestupu jsou populistická hnutí – ať už je to Tea Party ve Spojených státech, nizozemská Strana svobody, či Praví Finové v Evropě.
Dvě tváře jedné krize
Myšlenka, že Evropa a USA představují dvě tváře té samé krize, se prosazuje velmi pomalu. Je tomu také proto, že elity na obou stranách Atlantiku upozorňují na rozdíly mezi americkým a evropským modelem. Už jsem ztratil přehled o tom, kolika jsem se zúčastnil v Evropě konferencí, na nichž probíhala diskuze mezi dvěma tábory: Jedni chtěli jít americkou cestou „flexibilních trhů práce“, druzí vášnivě bránili evropský sociální model, který se vymezoval vůči tomu americkému. Politická debata o Evropě byla podobně roztříštěná. Byla zde jedna skupina, která chtěla, aby Brusel napodoboval Washington a stal se hlavním městem skutečné federální unie; další skupina trvala na tom, že Spojené státy evropské jsou nerealizovatelné. Panovalo společné přesvědčení, že Evropa a Spojené státy jsou ekonomicky, politicky a strategicky zcela rozdílné planety – „Mars a Venuše“, jak je označil americký akademik Robert Kagan.
Americká politická debata stále využívá „jinakost“ Evropy jakožto záchytného bodu. Když chtějí odpůrci Baracka Obamy amerického prezidenta označit za neamerického, obviní jej z dovozu „socialismu evropského stylu“. Část levice se skutečně dívá na Evropu jako na místo, kde se věci dělají jinak a v některých ohledech lépe – jako například poskytování všeobecné zdravotní péče.
Podobnosti mezi oběma regionálními dilematy jsou však dnes více překvapivé než rozdíly – mezi společné problémy patří rostoucí zadlužení, slabá ekonomika, stále dražší a nereformovatelný sociální stát, strach z budoucnosti a patová politická situace. Stejně jako Američané chtějí mít pod kontrolou zdravotní pojištění a sociální zabezpečení i Evropané kvůli důchodům a zdravotní péči škrtají, kde můžou.
Podobností si všímá jen zbytek světa
Mnozí Evropané byli přesvědčeni, že američtí politici mají velkou výhodu, protože řídí skutečně federální systém. Někteří z nich se nadále domnívají, že jediným způsobem, jak stabilizovat euro v dlouhodobém horizontu, je posunout se k „fiskálnímu federalismu“ po vzoru USA. Avšak v této chvíli funguje politika ve Washingtonu ještě hůře než v Bruselu. Myšlenka, že americký politický systém může být pro Evropu modelem, se zdá být v současnosti dosti směšná. Spojené státy nejsou nyní schopné o zadlužení a výdajích (nechme stranou samotné řešení problému) ani diskutovat.
Samozřejmě, že v diskuzích na obou stranách Atlantiku jsou stále zřetelné rozdíly. Dolar má za sebou dlouholetou historii stabilní a důvěryhodné měny. Euro je tu jen o něco víc než jedno desetiletí. Politické rozdělení, které je nejvíce zodpovědné za ochromení evropského systému, panuje mezi jednotlivými národy. V americkém kontextu ale neexistuje paralela mezi hořkým sporem mezi Řeky a Němci. V Evropě rovněž myšlenka zvýšení daní jakožto součást řešení nevyvolává kontroverze. V Americe si však republikánská opozice uvědomuje, že zvyšování daní je jádrem politických argumentů.
Američané a Evropané jsou fixováni na své vlastní problémy a rozdíly. Jen pomalu začínají vidět provázanost mezi krizemi na obou kontinentech. Společné trendy tak s největší pravděpodobností vysledují analytici ze zbytku světa. Mezi čínskými lídry a intelektuály je dnes rozšířené tvrdit, že Západ by měl přestat „dávat Číně lekce“ – vzhledem ke hloubce svých vlastních politických a hospodářských problémů.
Čínští kritici Západu pohlížejí na dilemata Evropy a Spojených států s odstupem. Vidí je proto zcela jasně. Nicméně jejich hrdost a sebedůvěra by mohla zastínit skutečnost, že růst Číny, Indie i zbytku světa je stále závislý na prosperujícím a sebevědomém Západě. Pokud se západní onemocnění zhorší, objeví se pokušení přistoupit k radikálnějším léčebným postupům. A ty by mohly zahrnovat příklon k protekcionismu a kontrolám kapitálu. Pokud se proces globalizace zvrátí, svou vlastní hospodářskou a politickou krizi by mohla zakusit i Čína.
