Vyberte si jazyk
Sedím přikrčená ve vlhkém mlází uprostřed malého lesíka v Devonu, který je jedním z nejkrásnějších, ale také nejdeštivějších anglických hrabství. A co horšího, jsem tu dobrovolně. Holínky, které jsou mi nejméně o tři čísla větší, jsou zevnitř neustále zoufale mokré a zvenčí mi po nich lezou slimáci skutečně pozoruhodného druhu. V dohledu není žádný jezevec. Trhám na kousíčky drobné lístky a trávu, které mám pod nohama. Stmívá se, je mi zima a začínám si dělat starosti. Co tu vlastně dělám vedle toho starého farmáře, posazená na ručníku uprostřed lesa čekajíc, až z nory vyleze jezevec?
Láska k přírodě a staří hipíci
Odpověď je jednoduchá: stal se ze mě Wwoofer. Akronym, který většině lidí, s nimiž jsem mluvila, připomíná jméno chovatele psů nebo asociace zabývající se pravopisem, znamená ve skutečnosti „World wide opportunities on organic farms“. Tato organizace, zaměřená na celosvětovou podporu a šíření biokultury, vznikla v Anglii v roce 1971. V té době bylo třeba zaplatit členský příspěvek ve výši několika liber šterlinků, za který člověk dostal poštou sešitek s kontakty na všechny biozemědělce v Anglii přijímající Wwoofery. Po několika telefonátech a výměně mailů mohly prázdniny na statcích bez GMO začít.
O přibližně čtyřicet let později se už síť Wwoof rozrostla po celém světě. Mali, Réunion, severní Amerika, Kypr... na seznamu biofarem figurují téměř všechny země a každý den ještě pár nováčků přibyde. Členský příspěvek (20 euro) je ale pořád stejný. Na statku pak člověk pracuje spolu se zemědělci čtyři až osm hodin denně, aby si vydělal na jídlo a ubytování. Po zbytek času máte volno a můžete objevovat okolí. Odměnou za čtyřhodinové pletí záhonů nebo úklid chléva je fantastický výhled na francouzské Pyreneje nebo Niagarské vodopády.
Alternativní bydlení
Během svého druhého wwoofingového pobytu potkávám Roye, starého lovce jezevců, který bydlí v romantickém zeleném karavanu s výhlídkou na rozsáhlé devonské lesy. Dobře udržovaný zeleninový záhon, dvoje otevřená kamna, sprcha pod širým nebem z dílny samotného majitele a nejlepší maliny v celé Anglii dokreslují tento bukolický obrázek (a k tomu samozřejmě neopominutelná „fried breakfast“). Když slunce nehřeje, není tu ani elektřina, ani teplá voda. Roy mi vysvětluje, že mýt se musím chodit na nejbližší městskou plovárnu, neboť pramen vedle pole už dávno vyschl (k čemu jsou tu tedy pumpy?). Ale věřte tomu nebo ne, tenhle kousek ráje se jmenuje „Waterland“.
Když jsem o projektu Wwoof slyšela mluvit poprvé, měla jsem čerstvě v kapse maturitu a myslela jen na jedno: odjet do ciziny. S jedněmi kalhotami a několika tričky v batohu jsem se během nejteplejšího léta za posledních deset let vydala do Provence, abych se tam na jedné horské farmě starala o zeleninové záhony. Po pár dnech a mnoha štípancích od komárů jsem se dokonale sžila s mikrokosmem biologického zemědělství. Odjezd byl po tříměsíčním pobytu těžký. Hned po návratu do Německa jsem začala plánovat novou výpravu. Tentokrát do Anglie, přesněji do Devonu, Cornwallu a Somersetu. Prostě tam, kde prší.
Návrat ke kořenům
V rozporu s klišé, která se o nich šíří, jsou biozemědělci povětšinou lidé nanejvýš inteligentní a dynamičtí, kteří v sobě jednoho dne náhodou objevili lásku k zelinářské kultuře. Kromě několika ekonomů a bývalých podnikových ředitelů jsem se seznámila i s univerzitními profesory a mikrobiology, kteří po určité době rezignovali na svou kariéru a začali se věnovat kultuře brambor. Zdravější život předpokládá přesun na venkov, což je koncept, který se mi opravdu líbí. Lampička už dávno vyhasla a mně je pořádná zima. Vznáším nesmělý dotaz: „Odváží se jezevci ještě dnes vylézt?“ Roy mě prosí, abych byla tiše. Můj hlas by mohl zvířata vyplašit. Když pak o chvilku později sedím v karavanu a pořádám lžící misku čočky, uvědomuji si, že i přes mé pošklebky mě můj hostitel předal základní znalosti o souhvězdích, noci a hvězdách. O pár dní později jsem v Cornwallu, kam mi přichází SMS: „Seen a badger yesterday. When are you coming back?“ Několikrát jsem se byla za Royem podívat. Jezevce jsem ale stále ještě neviděla. To je však jen záminka pro to, abych si zase mohla natáhnout holínky!
Lilian Maria Pithan
