Na evropské politické elity je momentálně žalostný pohled, od jejich rozporuplných reakcí na revoltu v arabském světě až po ustrašené pokusy o řešení krize eura. Buď tvrdošíjně nedělají zhola nic, nebo se utíkají od jednoho klamu k druhému v naději, že se jim podaří získat kontrolu nad trhy. Evropské elity teď byly konečně nuceny postavit se za svá dlouhodobá tvrzení, že Evropa je skutečně schopným hráčem na globálním politickém a ekonomickém poli. Neukázaly však nic víc, než že se v situaci topí. A protože si odmítají připustit, že tomu tak je, oslavují každý svůj klopotný krok jako spásu Evropy a eura. Ubohý obraz, který Evropa momentálně skýtá, je proto do velké míry výsledkem impotence jejích elit.

Není ani překvapením, že v odezvě na toto selhání elit slyšíme obnovené volání po demokratizaci Evropy. Lid by měl najednou napravovat to, co elity zpackaly. Vzhledem k tomu, že se po lidech chce, aby problémy způsobené elitami zaplatili, mnozí věří, že by tedy měli mít větší slovo při rozhodování, jak a kým je Evropa řízena.

Jakkoli to zní smysluplně, věc rozhodně není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Elity v Bruselu a Štrasburku budou vládnout i po demokratizaci Evropy. Jedinou možností, kterou má evropský lid (pokud se mu tak vůbec dá říkat) k dispozici, je na zřejmý neúspěch elit odpovědět tím, že je ve volbách připraví o křesla – a svými hlasy dovolí opozičním elitám převzít jejich místa. Jestli se tím ovšem něco zásadně změní, zůstává otázkou. Evropa vznikala jako projekt elit od samého počátku, i když podmíněný tím, že demokratizace proběhne při první vhodné příležitosti. Překvapivě, těch několik dosavadních pokusů o zavedení větší míry demokracie v Evropě vyznělo při nejlepším váhavě.

Dalším z faktorů je relativní nedostatek sebedůvěry samotných voličů. Volby do Evropského parlamentu, jehož poslanci jsou evropskými voliči přímo voleni od konce sedmdesátých let minulého století, tuto skepsi příliš zmírnit rozhodně nepomohly: Volební účast je notoricky nízká a hlasující mají sklon nepoměrně silně podporovat populisty. Evropská populace nikdy nebyla a stále ještě není skutečným evropským lidem.

Evropu drží pohromadě elity

Ti, kdo podporují demokratizaci, oponují, že tento proces je jedinou cestou, jak evropský lid vytvořit. To je v zásadě pravda, ale jsou k tomu také potřeba socioekonomické a politicko-kulturní podmínky, které v současnosti rozhodně neexistují, jak ostatně během současné krize eura dokládá rostoucí vzájemná nedůvěra mezi Evropany. Zastánci demokratizace nyní v Evropě pouze posilují odstředivé síly. Přes všechny své chyby a neschopnost to jsou elity, co drží Evropu pohromadě. Místo přemýšlení o demokratizaci, neměli bychom se raději soustředit na otázku, jak zlepšit kvalifikaci elit?

Situace, kdy země jako je Řecko, jejíž celkový ekonomický výkon tvoří něco mezi 2 a 2,5 procenta celé eurozóny, může ohrozit celou evropskou ekonomiku a dostat evropskou společnou měnu na pokraj krachu, poukazuje na závažné nedostatky v uspořádání tohoto politického modelu.

Stížnosti na podvodné machinace Řeků při jejich vstupu do eurozóny, řecké správní nedostatky (země například nemá centralizovaný pozemkový úřad) a nedostatek disciplíny a odpovědnosti u části řecké populace jsou vskutku vedlejší. Skutečný problém tkví v tom, že tyto problémy byly známy už před deseti lety, nikdo se je ale neodhodlal řešit.

Nadešel čas, aby centrum ovládlo periférii

Evropa byla vnímána jako úspěšný projekt, který prakticky nevyžaduje údržbu – a který je Řeky schopen zvládnout. Místo toho, aby se pozornost soustředila na opravdu závažné otázky, vedla se diskuze o náboženské a kulturní identitě. Tato debata umožnila držet Turky stranou a do EU zatím přijmout Řeky, Bulhary a Rumuny. Elity jsou charakteristické tím, že si kladou ty správné otázky. Evropské elity tento požadavek rozhodně nesplnily.

Dalším příkladem selhání evropských elit je jejich tvrzení, že zavedení eura na kontinentu nejenže vytvoří trh větší, než mají Spojené státy, ale také že euro má na to, aby se stalo druhou rezervní měnou světové ekonomiky, hned vedle dolaru.

Alternativa k této myšlence – t.j., že je tu potřeba alespoň jedna evropská ratingová agentura, která by si dokázala uhájit vlastní zájmy proti americkým ratingovým agenturám – byla ignorována. Evropané byli odhodláni utkat se s dominancí dolaru, společně se všemi výhodami, které toto postavení skýtalo pro Spojené státy, nicméně přesto euro uvedli do nechráněného prostředí. Euro tak mohlo být kdykoli napadeno, protože americké ratingové agentury si snadno mohly najít nejslabší články řetězu evropské skupiny a svůj tlak aplikovat právě na ně.

Teprve teď se Evropané začínají vážně zamýšlet nad takovou ratingovou agenturou, ale jejich záměry a funkce této agentury jsou až příliš očividné. Možná jediným vysvětlením pro tuto strategickou chybu je, že elity na sebe začaly nahlížet jako na jakési správce prosperity a pustily ze zřetele strategický zápas o moc a vliv. Je možné, že se evropské elity staly obětí vlastních zdůvodnění, které předkládaly obyvatelstvu, aby celý projekt legitimizovaly. Začaly tak na sebe sama nazírat jako na jakéhosi vlídného obra a ne jako na politické hráče, kteří za své zájmy v zahraničí svádějí boje a doma triumfují. V politice je záměna legitimizace a strategie neodpustitelným hříchem.

Úpadek a rozklad

Bezpochyby by zde šlo uvést celou řadu příkladů závažných neúspěchů elit na evropské úrovni. Zásadní však je, že tyto nezdary mohou být napraveny pouze samotnými elitami, neboť pokus kompenzovat tato selhání násilnou demokratizací by vedl k chaotické dezintegraci Evropy. V současné situaci by demokratizace pouze rozšířila možnosti protievropských hráčů a významně posílila počet těch, kdo se v Bruselu ohánějí právem veta.

Není pravděpodobné, že by se v Evropě mohly k moci dostat schopnější elity, nebo že by stávající elity začaly dělat méně chyb, staly se rozhodnějšími a bránily evropské zájmy s větší obratností, dokud se celkový rámec chování elit – dalo by se říci evropská ústava – radikálně nepromění. Současná krize asi není vhodnou příležitostí pro demokratizaci, ale zcela určitě je příležitostí pro pozměnění Lisabonské smlouvy. V minulosti se říkalo, že osy Paříž-Bonn nebo Paříž-Berlín musejí zůstat zachovány, aby Evropa mohla jít kupředu. Dnes se tíha spočívající na této ose stala až příliš velkou.

Od Němců se očekává, že budou vést, ale v okamžiku, kdy se o to začnou byť jen trochu snažit, setkávají se s odmítáním nebo přímo aktivním odporem. Periférie má v Evropě prostě příliš velkou moc a naopak centrum jí má příliš málo. Pokud se toto nezmění, tak se EU a euro z této krize nemohou vymanit. Přerozdělení politické váhy v Evropě určitě není snadné, to ale nemění nic na faktu, že je nutné.

Před expanzí EU do východní Evropy se sice vedla diskuze o dalším směřování unie, ta ale byla založena na nesprávné úvaze o „prohloubení nebo rozšíření.“ Skutečnou otázkou mělo být, nakolik musí být silné centrum, aby dokázalo zvládat rozšířenou periférii. Nyní periférie vládne centru a diktuje jak politickou agendu, tak rytmus rozhodovacích procesů. I kdyby se Evropě podařilo probelhat se eurokrizí a kolapsem Řecka, tento základní problém jen tak nezmizí. Podobné krize se totiž mohou kdykoli opakovat. Víceméně spořádaný národní bankrot Řecka by byl jen maličkým krůčkem k záchraně eura. Zásadním krokem je politická přestavba Evropy, přestavba, ve které by demokratizace byla skutečnou volbou a neznamenala nebezpečí úpadku a rozkladu.