Bitva o euro skutečně začala. Edward Altman, analytik společnosti Classis Capital, její vypuknutí předpověděl již před měsícem: „Poslední bitva o přežití eura bude vedena ne ve Španělsku, ale uprostřed malebných italských pláží a katedrál.“ Mnozí věří, že s řeckým bankrotem se nakonec budeme schopni vyrovnat. O Itálii to ale neplatí.

Po Německu a Francii třetí největší ekonomika eurozóny je příliš velká na to, abychom ji mohli nechat padnout – použijeme-li formulace z americké krize roku 2008. Je však zároveň příliš velká na to, aby se dala zachránit.

Řecký státní dluh nyní představuje 350 miliard euro, zatímco italský 1 600 miliard. Řecko vydá na úroky z dluhu částku rovnající se 6,7 % svého hrubého domácího produktu, ale v případě Itálie dosahuje toto číslo 4,8 %, je tedy vyšší než v případě Portugalska. Někteří finančníci po vzoru Michaela Riddella ze společnosti M&G Investments předpovídají při pohledu do budoucnosti po této bitvě „masakr“. Ve skutečnosti je však její výsledek neodhadnutelný, což zdůrazňuje i Altman: „Co bude následovat po bitvě, není jasné.“

Hospodářství na tom není nejhůř

I přes horu dluhů a úrokové zatížení zůstávají základy italské ekonomiky, odhlédneme-li od politické nejistoty, lepší, než je tomu u jiných evropských zemí, které v současné době procházejí krizí.

Na rozdíl od Řecka jsou veřejné finance kromě úroků vyrovnané. Dvě třetiny státního dluhu mají v držení italské banky a soukromé osoby a země má též rozsáhlou průmyslovou základnu, která je schopná se díky vývozu vzpamatovat. Na druhé straně Itálii vykazuje pouze slabý ekonomický růst. I když se, nepočítáme-li úroky, HDP každým rokem zvyšuje, rozdíl mezi dluhem a HDP vzrůstá, místo aby klesal, a při současném tempu hospodářského růstu je snížení dluhu iluzí. Podle prognóz banky Barclays Capital pro rok 2050 má poměr dluhu k HDP zůstat na současné úrovni 120 %.

Tento dvojí pohled na italskou situaci vysvětluje, proč finanční spekulanti s útokem na Itálii tak dlouho čekali. Kolaps eura a extrémní nestabilita, kterou by měl za následek, by pro ně představovaly terno. Avšak jednoduše proto, že jde o euro, by se Evropa pokusila svou měnu bránit a Spojené státy by se k ní přidaly. Analýza provedená společností M&G ukazuje, že evropské banky, které nakoupily italské dluhopisy, se proti platební neschopnosti pojistily nákupem CDS [credit default swaps, swapy úvěrového selhání], zejména od amerických bank. V případě italského bankrotu by proto americké banky musely vyplatit obrovské sumy.

Do italských dluhopisů se pustily americké spekulativní fondy

To všechno je však již všeobecně známo. Co tedy přimělo americké investiční fondy, aby od začátku června začaly masivně zasahovat do italského státního dluhu? Podle listu Financial Times začaly investiční fondy již asi před měsícem s krátkým prodejem střednědobých a dlouhodobých italských státních dluhopisů (BTP, Buoni del Tesoro poliennali). Tato strategie nemá na italské veřejné finance žádný zvlášť negativní dopad. Kromě nejistoty ohledně chování italské vlády údajně všechno z velké části závisí na postoji italských bank ke státnímu dluhu. Analýza Citigroup tvrdí, že tyto banky již dlouho BTP systematicky nakupují, a to pomocí financování z Evropské centrální banky (ECB). Rozdíl mezi vyplácenými a inkasovanými úroky jim zajišťuje solidní zisky. Podle některých odhadů nyní italské banky vlastní tyto dluhopisy v hodnotě až 150 % vlastního kapitálu plus rezervy. Během posledních několika měsíců se však výnosnost této strategie pomalu snížila, zatímco problémy bank s jejich vlastním financováním se zhoršily. jelikož jeho náklady se zvyšují stejně jako náklady na státní dluh. Jak Citigroup zdůrazňuje, neznamená to, že by se italské banky nyní snažily dluhopisy prodávat. Nakupují je ale méně a úkol překlenout propast, která se otevře v momentě nabídky státních cenných papírů, přenechávají nepříliš nadšeným zahraničním investorům. Spekulanti by se tak mohli vrhnout na toto očekávané snížení poptávky a zesílit ofenzívu burzovním útokem na samotné banky.

A co přijde teď? Po nedávném propadu se výnos z BTP s desetiletou splatností zvýšil z 4,62 % na 5,68 % během pouhých pěti týdnů. Ve finančním světě se odkazuje na jisté pravidlo 7 %. Gary Jenkins z Evolution Securities ho vysvětluje následovně: V případě Řecka, Irska a Portugalska platilo, že jakmile výnosy přesáhly 7 %, byl dalším stádiem záchranný balíček. Čím více se však této hranici přibližujeme, tím dostávají věci rychlejší spád. V průměru tyto tři země zůstaly pod úrovní 5,5 % třiačtyřicet burzovních dní, načež překročily hranici 6 %, na které se pak držely dalších asi čtyřiadvacet dní, poté se vyšplhaly na 6,5 %. Za dalších 15 dní dosáhly 7 %.