Nyní je třeba, aby někdo Italům vysvětlil, jak země mohla ze dne na den přejít z verze Silvia Berlusconiho „Všechno je v pořádku, paní markýzo“ [název filmu z roku 1936] na „Titanik“, verzi Giulia Tremontiho. Bude třeba, aby někdo dezorientované veřejnosti vysvětlil, jak jsme se mohli za pár hodin dostat od Berlusconiho lží o Itálii, „která už je z krize venku a která ji překonala lépe než ostatní“, až k Tremontiho prohlášením o italském veřejném dluhu, od nějž „hrozí, že pozře naši budoucnost i budoucnost našich dětí“.

Za touto studnicí politických protimluvů a mediálních klamů se skrývá fiasko, jehož protagonistkou je vláda nesoucí vinu za to, že tři roky popírala to, co bylo nabíledni, a kterou dnes události doslova převálcovaly. To, že je čeká halasný a bolestivý pád, občanům šokovaným z uštědřené rány nikdo nevysvětlil a nevysvětlí. A jestli existuje někdo, komu se to celé vyhne, pak je to sám strůjce téhle kolosální falše, to jest premiér, Cavaliere inesistente, který jako by vypadl přímo z románu Itala Calvina.

Druhé "i" v PIIGS

Už týden po něm není ani vidu ani slechu. Zemi si vzali na mušku spekulanti a ona jim poskytuje veškeré důvody k tomu, aby na ni zaútočili: Premiér s pověstí „korupčníka“, vládní většina rozdíraná vnitřními válkami, ministři zapletení do soudních procesů s mafií a do finančních skandálů a vendettas v samém srdci státního aparátu. V této žalostné situaci se Itálie stává v akronymu označujícím hříšníky eurozóny druhým „i“: Stali jsme se součástí „PIIGS“ po boku Portugalska, Irska, Řecka a Španělska. Berlusconi mlčí. Prý je zaměstnán přípravou nadcházející dovolené na [ostrovech] Antigua. Z matadora globální vesnice se stal organizátorem slavností v letní vesnici, jak už tomu bylo za horkého léta roku 2006.

Toto ohlušující ticho vyplňují explicitní intervence. Na mezinárodní frontě povzbuzují Angela Merkelová a Ben Bernanke zbytek „národní soudržnosti“ nezbytný k tomu, aby mohli provést alespoň tento záchranný manévr. Ministr hospodářství zamířil do senátu, aby svým jménem zaštítil nařízení poslední šance, které musí být co nejrychleji schváleno, má-li být finální úder trhů odvrácen [14. července schválil senát plán úsporných opatření ve výši 47 miliard eur nutný k dosažení vyrovnaného rozpočtu v roce 2014. Poslanci musejí úsporný rozpočet schválit nejpozději v sobotu 16. července].

Oči přivírá i opozice

Tremonti pronesl závažný projev, hovořil o „hodině neodvolatelných rozhodnutí“. Nastínil apokalyptickou vizi Evropy „na schůzce s osudem“, jež si je vědoma toho, že „spása nevzejde ze světa financí, ale z politiky“ a že „politika si nemůže dovolit dělat chyby“. Sám ale neuvedl ani slovo na vysvětlenou nebo na omluvu ohledně všech těch kolosálních chyb, které tato vláda napáchala od svého volebního triumfu v roce 2008. Žádná mea culpa. Jen zoufalá výzva ke sjednocení sil, protože „země se na nás dívá, dívá se na vládu, dívá se na vládní většinu, dívá se na opozici“.

Výzva je vyslyšena. Nikdo netouží po tom, aby Itálii potkal podobný osud jako Řecko, aby byla vtažena do propasti a spolu s ní i celá eurozóna. Nikdo nechce, aby k pádu Berlusconiho došlo „za každou cenu“, zejména je-li touto cenou státní bankrot. Proto je zapotřebí, aby bleskový manévr proběhl úspěšně. Sociální sféru to ale bude stát velice draho a opět bohužel zaplatí ti nejslabší – čím dál početnější a bezbranná střední třída, která se musí smířit s poplatky u lékaře, zmrazením náboru zaměstnanců do veřejného sektoru, snížením počtu učitelů a brzy možná i zrušení daňových úlev vztahujících se na páry a děti ve vlastní péči. Rodina tak přijde celkem o 500 eur.

Dokonce i levý střed je nucen zavřít oči a nechat plán úsporných opatření projít. Navzdory jeho nepravostem, které ovlivňují nejen rozpočet daňových poplatníků, ale i názor trhů. Plán ve výši 40, 49 nebo ve skutečnosti spíše 65 miliard eur nemusí k zastavení rostoucí vlny spekulací stačit. Zdánlivý klid posledních dvou dní se už chýlí ke konci. Burza znovu zažívá pád, hodnota cenných papírů opět klesá, rozdíl mezi italskými a německými dluhopisy překročil hranici 300 bazických bodů a „riziková prémie“ požadovaná k investici do italských dluhopisů dosahuje nejvyšších vrcholů od zavedení eura. Je to signál toho, že „lék“ nezabírá, protože se důvěře netěší ani politika úsporná opatření ani politika růstová. Nestačí se klanět před oltářem „vyrovnaného rozpočtu“. Je třeba, aby slova měla nějaký efekt. Současný plán neposkytuje dostatečné záruky.

Takový je tedy účet, který po sobě Cavaliere inesistente zanechává. Bez vrásek a starostí s placením. Italové si na to vzpomenou, až budou čekat s otevřenou peněženkou ve frontě u lékaře nebo platit kolkovné za krátkodobé dluhopisy. A především si na to vzpomenou za volební plentou v den, kdy půjdou k urnám. Zbývá doufat, že se tak stane hodně brzy. Možná je ještě čas se z Titaniku dostat.