Nelibost roste nejen vůči tomu, kdo dluhy na Islandu a v Lotyšsku skutečně nadělal – tedy islandským zkrachovalým bankám Kaupthing a Landsbanki na Islandu a lotyšským vlastníkům nemovitostí v Pobaltí a střední Evropě. Nespokojenost občasnů je namířená také vůči zahraničním poradcům a věřitelům, kteří vyvíjejí na tyto vlády nátlak, aby prodaly banky a veřejné společnosti nadnárodním skupinám.
Na Islandu klesla podpora pro vstup země do EU zhruba na třetinu obyvatel. V Lotyšsku získala většinu strana Harmonický střed a stala se nejoblíbenější národní stranou. Jedná se o první stranu, která po získání nezávislosti do svých řad přijala i široký segment rusky-mluvícího obyvatelstva. Lidové protesty v obou zemích spustily rostoucí politický tlak na omezení dluhové zátěže, která má brát ohled na rozumnou schopnost splácet.
Tento politický tlak dosáhl o víkendu svého vrcholu v Reykjavíkském parlamentu. Althing (islandský parlament) se shodnul na dohodě, na jejímž základě by se přísně omezily platby Velké Británii a Nizozemí, které Island platí jako kompenzaci za náklady, které tyto země vynaložily na odškodnění svých občanů, vkladatelů Icesave.
Tato dohoda je, alespoň co je mi známo, od roku 1920 první dohodou podřizující zahraniční dluh schopnosti země splácet. Islandské platby se omezí na 6 % růstu hrubého domácího produktu od roku 2008 dále. Pokud věřitelé dotlačí Island k přijetí přísné úspornosti, nepřijde ani hospodářský růst, ani nedostanou zaplaceno.
Existuje omezení, kolik zahraničních splátek může hospodářství zvládnout. Vyšší domácí zdanění automaticky neznamená, že vláda může tento příjem obratem poslat do zahraničí. Tuto realitu odráží i velikost dluhu, kterou Icesave Islandu způsobil – podle odhadů činí polovinu celého HDP země.
Přijme Británie a Nizozemí tuto islandskou podmínku? Snaha vymáčknout z dluhové služby více, než je země schopna zaplatit, vyžaduje přijetí tíživého a drsného fiskálního a finančního režimu, před kterým varoval britský ekonom John Maynard Keynes podle které funguje jeden pragmatický ekonomický koncept: dluh, který nelze zaplatit, zaplacen nebude. Otevřenou otázkou zůstává, jakým způsobem tyto dluhy nebudou zaplaceny? Odepíše se jejich velká část? Anebo se Island, Lotyšsko a ostatní dlužníci ponoří do přísných úsporných opatření v pokusu vymáčknout ze sebe co nejvíc?
Druhá možnost může vést dluhem obtěžkané země různými směry. Eva Joly, bývalá francouzská vyšetřující soudkyně, která působí ve věci bankovní krize jako poradkyně islandské vlády, tento měsíc varovala, že Islandu by nemuselo zbýt nic jiného než jeho přírodní zdroje a strategická poloha. „Například pro takové Rusko, by to mohlo být velmi přitažlivé.“ Země bývalého Sovětského svazu již zaznamenávají odklon voličů od Evropy v reakci na destruktivní politiku, kterou EU podporovala.
Demografie
Děti krize
Přibližně devět měsíců po pádu islandského bankovního sektoru, s nímž se zhroutila celá ostrovní ekonomika, zažívá Island skutečný babyboom, píší Financial Times. Loni touto dobou byla porodnost o 3,5 % nižší než letos. Pokud by Islanďané tento rytmus udrželi, mohla by země zaznamenat nejvyšší míru porodnosti za posledních padesát let. Analitikové mají pro tento jev různá vysvětlení, uvádějí dále FT. Někteří tvrdí, že rodina poskytuje v dobách krize útočiště, jiní jsou toho názoru, že čas získaný ztrátou zaměstnání lidé věnují plození. Příchod na svět těchto „kreppa babies“, dětí krize, každopádně všichni považují za pozitivní, neboť svědčí o důvěře Islanďanů v budoucnost.