Vyberte si jazyk
„Ty v tom oranžovém ven. A ty v tom zeleném zalez.“ Jako by si Němci v souvislosti s řeckou krizí hráli tak trochu na schovávanou. Angela Merkelová se nakonec nechala k účasti na zítřejším summitu EU uprosit. Rozhodnutí, které na něm má padnout, nakonec kancléřka zbavila veškerého smyslu. Dokonce tvrdí, že se žádné zásadní řešení problému řeckého dluhu na obzoru nerýsuje. Z toho můžeme usuzovat, že balíček bude skromný.
Jednou ze ztrát, které s sebou globalizace přinesla, je bezesporu národní stát. Možnost suverénně jednat, když se průmyslové podniky přesouvají do míst s levnější pracovní sílou a méně přísnými normami na ochranu životního prostředí. Ještě horší věc je, co s horkými penězi, které se točí na burze, nebo s dluhopisy, které kolísají jak na ruském kole. Nemluvě o finančních derivátech CDS [Credit Default Swap], které Warren Buffet výstižně označil za „ekonomickou zbraň hromadného ničení“.
Už několik měsíců přihlížíme přetahované mezi evropskými zeměmi a finančními trhy, které pochybují o odolnosti a síle eurozóny, protože mají za to, že měnová unie nemůže existovat bez globální politiky. To, co začalo v Řecku, pokračovalo v Irsku a v Portugalsku a nákaza se nadále šíří jako rakovina do celé Evropy.
Hospodářský a měnový kapitalismus nežertuje. Tlačí Evropu k tomu, aby zaujala jasné stanovisko. Problém je ten, že si politika libuje ve vágních postojích. Vágní postoj nezavazuje k následným činům. Řekněme, že Němci často tvrdili, že podpoří euro, nicméně už tak horlivě netvrdí, že podpoří Řecko. Berlín přesněji řečeno otálí už rok a půl. A za poslední měsíc a půl se situace ještě zhoršila.
Vláda premiéra Papandrea odhlasovala pod nátlakem nový plán úsporných opatření, abychom mohli získat další půjčku, tentokrát ve výši 125 miliard eur, a mohli do roku 2015 plnit své závazky. Tlak byl takový, že málem vznikla vláda národní jednoty, nakonec ale došlo jen k personálním změnám ve vládě. Plán byl tedy odhlasován, ale na půjčku stále čekáme. Pokud se do zítřka nepodaří najít komplexní řešení, dotlačí Evropané řeckou vládu k závažnému politickému pádu, aniž na tom cokoliv vydělají.
Nesolventnost Řecka lze vysvětlit. Někdo musí tratit. Buď to budou severoevropští daňoví poplatníci, kteří nás budou financovat, nebo banky a pojišťovny, které drží naše dluhopisy a půjčily nám peníze. Berlín chce, aby se tyto finanční instituce na nápravě škod podílely. Evropská centrální banka to ale odmítla s tím, že by to znamenalo restrukturalizaci, a tedy de facto bankrot. Pro ECB je nepřijatelné přijímat dluhopisy od řeckých bank coby záruku a půjčovat jim za to hotovost. Proto celá věc uvízla ve slepé uličce. Jak tvrdí ministr financí, i nejhorší řešení je řešením. Přesto přese všechno by bylo dobré, kdyby nás Německo příjemně překvapilo.
