Pád eura na světových finančních trzích je signálem, že Evropská Unie současnou krizi státního dluhu nemusí přežít. Evropští političtí činitelé však odmítají přiznat, že by za problém jakkoliv nesli zodpovědnost a zdráhají se podniknout rozhodné kroky nutné k jeho řešení.

Političtí vůdci se často oddávají takzvanému vyhýbání se zodpovědnosti. Úředníci EU tuto praxi dovedli k dokonalosti – lépe řečeno, povýšili ji na novou uměleckou formu.

Když jsem se v posledních letech bavil s některým ze zasvěcených do tajů bruselské politiky, často mi dotyčný udělal přednášku o nepříjemném britském euroskepticismu. Během měsíců po prvním stádiu krize eura se ohnisko tohoto zklamání přeneslo na Německo. Strašidlem pronásledujícím politickou třídu Unie se najednou stal německý unilateralismus. Občas se vyskytl i názor, že Němci se schválně snaží přeměnit malý evropský hospodářský problém ve velkou krizi, aby tak zvýšili a upevnili svůj vliv na celý kontinent.

To bylo tehdy. V posledních týdnech, poté co byl rating portugalského státního dluhu snížen do spekulativního pásma, zmutoval bruselský kolektivní hlas v chaotickou směsici urážek namířených proti třem velkým americkým ratingovým agenturám: Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch. Tyto agentury jsou najednou obviňovány ze zločinného spiknutí, které má za cíl Evropu zničit. Předseda Evropské komise José Barroso se hbitě zhostil vedení této deprimující hry na viníka, když agenturu Moody’s označil za zodpovědnou za portugalskou hospodářskou situaci a její analýzu portugalské finanční krize odsoudil jako neobjektivní a spekulativní.

K Barrosovu odmítání postavit se k finanční krizi Evropy čelem se přidává i podstatná část evropského politického establishmentu. Jejich alternativní analýzy a obviňování jsou však jen málokdy přesvědčivé. Během posledních týdnů jsem dokonce získal z hovorů s lidmi v Bruselu pocit, že podle jejich mínění je Řecko pouze začátek a v sázce je nejen euro, ale i celý projekt EU. Během posledních pěti let jezdím do Bruselu pravidelně, toto je však poprvé, co se mi mí partneři svěřili s obavami, že krize eura není pouze finanční. Jak mi naznačují, je možné, že představuje konec jedné éry.

Já nic, já muzikant

Od mé poslední návštěvy v Bruselu minulý týden euro dále na finančních trzích oslabovalo a Itálie ukazuje všechny symptomy toho, že by mohla být dalším Portugalskem, pokud ne rovnou dalším Řeckem. Co je však na tomto nejnovějším vývoji událostí nejvíce fascinující není finanční krize, ale politická paralýza, která postihla evropskou politickou třídu. Politici se zpravidla snaží z problémů obvinit jeden druhého. Mezi italským prezidentem Silvio Berlusconim a jeho ministem financí Giulio Tremontim tak došlo k otevřenému střetu, i když se bezpochyby oba shodnou na tom, že z odhalení stavu, ve kterém se italská ekonomika nachází, je nutno vinit americkou ratingovou agenturu.

Rétoriku vyhýbání se zodpovědnosti politické třídy EU posiluje vědomí, že jejich institucím chybí autorita a politické zdroje nutné k řešení současné krize. Je důležité pochopit, že EU je technokratickou institucí, která vždy reagovala na problémy dohod za zavřenými dveřmi. Od jejího založení je EU elitním manažerským projektem, který je schopen vytvářet a prosazovat svůj program bez toho, aby se musel přímo vyrovnávat s tlakem veřejnosti. Rozhodnutím nepředchází žádná veřejná debata a většinu zákonů EU formulují stovky tajných pracovních skupin, které ustavuje Rada. Většina schůzí Rady ministrů je tajná a nevolená Evropská komise má jako jediná právo navrhovat novou legislativu.

My, tajnůstkáři si vládneme sami

Nejcharaktističtějším znakem vlády EU je to, že svá rozhodnutí systematicky přijímá v naprosté izolaci. Politický establishment EU již mnohá desetiletí vědomě vytváří instituce, které zabraňují nutnosti reagovat na tlaky veřejnosti podobné těm, jakým je vystaven kterýkoliv demokratický parlament. Tento neviditelný rozhodovací proces umožnil mnoha politickým aktérům jak v Bruselu, tak v hlavních evropských městech vyhnout se zodpovědnosti za nepopulární rozhodnutí. Politikové jsou tím chránění před možností, že by se za důsledky svých rozhodnutí museli zodpovídat.

Předpokladem toho, že se vypořádáme s pádem eura, je schopnost řešit krizi prostřednictvím solidního politického vedení. To však vyžaduje, aby političtí lídři mluvili pravdu a byli schopni získat veřejnou podporu pro bolestivá opatření nutná k obnově hospodářské stability.

Tyto vůdčí schopnosti nepředstavují jen něco žádoucího. Jsou naprosto nezbytné. Bez získání podpory podstatné části evropského voličstva bude pro evropské instituce velice těžké znovu v Evropě nastolit finanční pořádek. Je smutné, že těmto institucím chybí schopnost takové vedení veřejnosti nabídnout. Političtí aktéři zvyklí na manévrování za zavřenými dveřmi jsou jen málokdy schopni stát se přesvědčivými politickými vůdci.

Je ironií, že i dnes existuje mnoho lidí, kteří EU omlouvají a odmítají připustit, že její demokratické nedostatky mají škodlivé důsledky. Amartya Sen, professor na Harvardské univerzitě a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, nedávno ratingové agentury obvinil z toho, že oslabují legitimně zvolené vlády a marginalizují demokratickou tradici Evropy. Sen kritizuje ničím neomezovanou sílu ratingových agentur a jejich moc jednostranně vydávat povely. Je typické, že k jednostranným povelům z Bruselu zůstává slepý.

Ratingové agentury maji nepochybně svoji vlastní agendu a jistě nejsou o nic demokratičtější, než Evropská komise. To, že EU nutí, aby se konečně podívala do tváře realitě, je však jedině dobře.