Bylo možné očekávat neočekávatelné? Je vůbec možné pochopit nepochopitelné? Mohli jsme jakýmkoli způsobem předvídat, co zamýšlí Anders Behring Breivik? Mnozí dnes citují švédského spisovatele Stiega Larssona. V devadesátých letech autor známých detektivních románů pravidelně varoval před nebezpečně bujícím vlivem extremistických pravicových skupin ve Skandinávii.

Ve svém magazínu Expo se autor trilogie Milénium projevil jako vizionář a kvůli kritice neonacistických hnutí čelil vyhrůžkám a útokům na svou osobu. A přesto se i on nechal ukonejšit iluzí. Tak jako všichni ostatní podlehl dojmu, že Norsko je nevinná země, ve které vládne otevřená společnost, imunní vůči viru nesnášenlivosti. Přitom právě Stieg Larsson poukázal na to, že Švédsko, ve kterém se stále ostřeji projevovala neonacistická hnutí, bylo číslem jedna v produkci hudebního proudu označovaného jako „bílá síla“ a podobných rasistických šíleností.

Stieg Larsson sice neustále upozorňoval na hrozby pravicového extremismu, norské extremisty však považoval jen za dezorganizované amatéry, za skupinky nešťastných a zmatených chudáků, kteří na schůzky svých hnutí chodívali takřka pravidelně v podroušeném stavu. Nemůžeme se tedy divit tomu, že iluze přetrvala tak dlouho. Od neštěstí, ke kterému došlo ve Švédsku v roce 1995 a které Larssona podnítilo k angažovanosti proti neonacismu, uplynulo již více než patnáct let. Spekuluje se o tom, že se norská extrémní pravice mezitím napojila na jiná podobná hnutí v Evropě, v Rusku a ve Spojených státech.

V březnu uveřejněná zpráva norské policejní bezpečnostní služby PST upozorňuje na „zvýšený aktivismus islamofobních skupin“ a na „intenzivnější činnost kruhů extrémní pravice“ v roce 2010. Studie však dospívá k závěru, že tyto skupiny a jednotlivci hlásící se k ultrapravici „nepředstavují vážné riziko pro společnost“.

„Nikdo tuto tragédii neočekával,“ přiznává Kari Helene Partapouliová z norského Centra pro boj s rasismem. Podle analytičky mnohé nasvědčovalo tomu, že Norsko je proti podobným útokům imunní. Xenofobie, nacionalismus a islamofobie si nikdy dosud v Norsku nenašly svou politickou odezvu nebo významné charismatické zastánce. Nejpopulističtějším hnutím v zemi je Strana pokroku Sivy Jensenové, která požaduje zpřísnění legislativy v oblasti přistěhovalectví. Členem strany byl v letech 2004 až 2006 také sám Anders Behring Breivik. Stranu poté opustil, nespokojen s její příliš umírněnou politickou linií.

Norská strana se však nedá srovnat s evropským trendem prudkého vzestupu populistických hnutí, například Švédských demokratů Jimmieho Akessona, Strany dánského lidu Pie Kjærsgaardové nebo Strany svobody mimořádně obratného a silně islamofobního Geerta Wilderse v Nizozemsku. Tato hnutí a jejich vůdci jsou plnoprávnými členy svých národních parlamentů. Ani při pohledu více doprava směrem ke krajní pravici, neonacismu, antisemitismu nebo nesnášenlivosti vůči romskému etniku neexistuje v Norsku žádné hnutí, které by bylo srovnatelné s maďarským Jobbikem (Hnutí za lepší Maďarsko) Gábora Vony. „U nás jsme neměli velkou debatu o nezdaru multikulturalismu, k jaké došlo v Dánsku nebo Nizozemsku,“ vysvětluje dále Kari Helene Partapouliová.

Jonas Gahr Støre, norský ministr zahraničních věcí, dnes prohlašuje, že pravicový extremismus je „jevem, který musíme brát velmi vážně“. Klíč k celé záhadě přitom drží strůjce útoků, Anders Behring Breivik. Jediným jeho kontaktem se zahraničím, o kterém víme, je účast na švédském neonacistickém blogu založeném v roce 2007. Nordisk má 22 tisíc členů a zdůrazňuje hodnoty jako „identita, kultura a historické tradice severských zemí“. Mezi pravidelné čtenáře patří také mnoho členů švédského parlamentu, jako i představitelů neonacistických a xenofobních hnutí.

Natolik chladnokrevný čin, který spočíval v odpálení bomby a v pořízení samopalu, kterým útočník zabil desítky mladých lidí, může být snad jen výplodem chorého mozku šíleného jedince. Politici, veřejnost i vyšetřovatelé však zápasí s jednou pochybností: Jednal masový vrah skutečně na vlastní pěst? Odpověď na tuto otázku ovlivní způsob, jakým Norsko i další evropské zeměna tragédii zareagují.