Vyberte si jazyk
Existují určitá čísla, a jsou to čísla neúprosná. Odkazují na řecký dluh ve výši přibližně 350 miliard eur, tj. 160 % hrubého domácího produktu země, a jako slogan slouží všem těm, kdo s Německem v čele kritizují Atény za dřívější špatnou správu veřejných financí a (prokázané) účetní podvody.
Těsně za Řeckem následuje Portugalsko se státním dluhem ve výši 126 miliard eur, tj. 88 % HDP země, a Itálie s dluhem ve výši zhruba 1,8 bilionu eur, což odpovídá přibližně 120 % jejího HDP. V případě Apeninského poloostrova je navíc přitěžujícím faktorem neefektivita veřejných služeb, kterou na televizních obrazovkách po celém světě ilustrují čachry kolem svozu odpadu v Neapoli. Hned zkraje musíme poznamenat, že případ Španělska je v tomto směru odlišný, protože španělská vláda se potýká zejména se spirálou soukromého dluhu srovnatelnou s tou, která se roztočila v Irsku, kde se EU snaží prostřednictvím záchranného plánu postavit na nohy bankovní sektor. Španělský státní dluh, který se ocitl v hledáčku ratingových agentur, dosahuje 680 miliard eur a představuje zhruba 64 % HDP země… oproti 1,65 bilionu francouzského dluhu, tj. 84 % HDP Francie.
K tomu se přidává, jak poznamenají kritici, případ rozděleného Kypru, který vstoupil do Evropské unie v roce 2004. Ostrovní stát rovněž volá v posledních dnech o pomoc poté, co jej srazil na kolena výbuch munice, jenž si 11. července vyžádal 13 mrtvých a vyřadil z provozu hlavní elektrárnu v zemi. Náklady na její rekonstrukci a obnovu provozu se podle odhadů expertů vyšplhají na více než miliardu eur. Účet, který má kyperská vláda před sebou, je přitom už beztak vysoký: Zhruba 50miliardový státní dluh představující 71 % HDP země. Ve srovnání s jinými jsou tato čísla možná zanedbatelná, ale přece jen…
Odstřihnout Unii od její středomořské hranice by bylo politicky nesmyslné
Co tedy nyní dělat nad rámec plánovaných reforem výdajových škrtů, zavádění dalších poplatků a masové privatizace, k nimž se chystá Řecko? Vyvozovat s pokrčením ramen radikální ekonomické závěry je jedna možnost. Tak to dělali někteří němečtí poslanci, když například navrhovali, aby si Řecko naplnilo státní pokladnu aukčním prodejem některých ze svých slunečných ostrovů. K této metodě se některé evropské mocnosti v minulosti skutečně uchylovaly, jako třeba za Napoleona, který v květnu roku 1803 odprodal francouzskou Louisianu (zabírající takřka celou střední a západní oblast dnešních USA) čerstvě nezávislým Spojeným státům americkým za patnáct milionů dolarů. To proto, aby mohl financovat svůj neukojitelný válečnický apetit. Podobné Kassandry nyní předpovídají Řecku odchod z eurozóny. Zapomínají při tom ale na to, že Lisabonská smlouva takové vyloučení členské země neumožňuje. Snadná kalkulace: vytvořme z jednotné měny klub disciplinovaných evropských zemí zeměpisně zakotvených na severu. Taková je totiž nekompromisní politická realita evropského kontinentu.
Tato věčná písnička, kterou zas a znova notují populistická uskupení tvrdé pravice, jako je například nizozemská Strana pro svobodu Geerta Wilderse, přitom popírá jednu evidentní věc: Osud Evropy jakožto mocnosti byl v dějinách vždy svázán se Středozemním mořem. Odstřihnout Unii od její středomořské hranice by bylo politicky protichůdným krokem, natolik mají strategické a hospodářské události odehrávající se na středomořských březích zásadní význam. Nemluvme zde o obrovském přínosu Řecka evropskému myšlení nebo o tom, jakým způsobem se evropská obchodní a kapitalistická identita utvářela právě ve Středozemí, jak na to poukázal Fernand Braudel.
„Arabské jaro“ může být pro Evropu zdrojem vitality
Mluvme pouze o trzích, pracovní síle a současném dění: Kdo může v okamžiku, kdy z leteckých základen na Sicílii či na Krétě vyrážejí každý den letouny NATO do boje proti vojenským silám plukovníka Kaddáfího, popřít, že vyrovnaný rozpočet není být jediným faktorem integrace? Kdo může popřít, že „arabské jaro“ je pro kontinent potenciálním zdrojem neuvěřitelné vitality, tak jak to ukázala zvláštní příloha listu Temps letos na jaře? Spojení vede přes Atény, Neapol, Gibraltar, Barcelonu nebo Nikósii. Berlín, který tolik investoval do solárního projektu Desertec v jižním Středomoří, by na to neměl zapomínat. Myšlenka Unie pro Středomoří, kterou Nicolas Sarkozy zdůvodnil, ale špatně uvedl v praxi, nesmí být potopena.
A pak je tu ještě jeden, triviálnější argument, o němž je třeba otevřeně debatovat. Kam odjíždí průmyslová a disciplinovaná severní Evropa na dovolenou, jakmile se v německých automobilkách nebo finských závodech Nokia zastaví výrobní linky? Stačí, aby člověk vystrčil v Bruselu nos ven, a hned vidí fronty nizozemských karavanů, zřejmě plných voličů Strany pro svobodu, směřujících na jih do Francie, Španělska nebo Itálie. Geografická osudovost? Možná. Tatáž osudovost ale značí i to, že všechny země nemohou být souzeny podle stejného měřítka. Lidé a země nemají stejný osud ani srovnatelné výhody. Cílem je tedy vést současné špatné žáky (vzpomeňme, jak byl před několika lety vychvalován španělský boom, a to i Německem…) k tomu, aby maximalizovali výkon spíš než jim ukazovat dveře.
Řecko zplodilo jedny z nejlepších miliardářských temperamentů, rejdaře a obchodníky, kteří byli po staletí chloubou Evropy. Lodě jejich potomků brázdí moře dodnes. Aniž by platili daně. V tom je ten problém. Otázka čísel. Jen čísel.
