Politolog Klaus Bachmann v polském týdeníku Polityka kritizuje nedostatek realismu evropských zemí, které v Afghánistánu sice rozmístily své jednotky, ale odmítají se kvůli obavám z veřejného mínění podívat pravdě do očí. „Dnes", říká, „Polsko jako země ve válce moc nevypadá. Země, které se nacházejí ve válečném stavu, nastolují vojenskou cenzuru, jako Izrael, nebo omezují občanské svobody, jako Spojené státy. Nic z toho se v Polsku, Velké Británii ani v Německu neuplatňuje. Německá vláda se ze všech sil snaží, aby její intervence v Afghánistánu jako válka vnímána nebyla. Prezentuje ji jako určitou zvláštní policejní operaci. Vytváří tak iluzi, že její jednotky jsou v zemi zejména proto, aby podporovaly občanskou společnost, stavěly školy a chránily práva žen.“ Bachmann se též domnívá, že dosáhnout míru v Afghánistánu bude o to těžší, že jediný cíl, skrze který k němu lze dospět – vyjednávání s Talibanci, ať se nám to líbí nebo ne – se „poté, co v bojích s nimi zemřely během posledních osmi let stovky evropských a amerických vojáků,“ stal našemu veřejnému mínění politicky „neprodejným“.

Vojensky nesmělá a finančně vyčerpaná Evropa

List Dilema Veche rovněž pochybuje o tom, že taktika, kterou EU v Afghánistánu zvolila je tou nejlepší. „Neschopnost západních zemí přijmout zodpovědnost“ pokládá za „tristní“. Tento rumunský týdeník tvrdě kritizuje zejména „zástupy těch slabomyslných mluvčích, kteří nám namluvili, že celý tento afghánský konflikt a obnova země se zvládne pomocí soft power. Tato metoda je v současné době v kurzu, protože naše demokracie raději věnují peníze, než aby se angažovali na místě po boku nevládních organizací,“ které pracují každý den v přímém kontaktu s Afghánci. „Bude zapotřebí zapomenout na iluzi, že měkká metoda je účinnější než ta tvrdá a změnit taktiku, neboť (ta stávající) nás tlačí k prodlužování války a dalším ztrátám na životech,“ pokračuje Dilema Veche. „Pravda je taková, že Unie se ještě nenaučila zkombinovat tyto dva typy akcí: mentálně jsme zajatci této dichotomie a administrativně nás křižuje naše vlastní byrokracie.

Vojensky nesmělá Evropa však není v civilní rekonstrukci Afghánistánu příliš zaangažována ani finančně, domnívá se v článku, který zveřejnil španělský deník El País, Edward Burke. Podle tohoto výzkumníka z Nadace pro mezinárodní vztahy a vnější dialog v Madridu, „rezignace na násilí má za následek, že stabilizační proces je delší, těžší a dražší". Dále, „cíle Evropy a Velké Británie v Afghánistánu spočívají spíše v zadržování postupu povstalců než stavbě národních institucí, které by byly silné a transparentní.“ Nedostatečná příprava, které tyto volby ze strany Západu doprovázela, toho byla důkazem. „Slabé evropské fondy, které jsou Afghánistánu určeny, zrovna nesymbolizují kolosální snahu o zavedení západního institucionálního modelu. Z evropských dárců zaplatili více než 100 milionů euro ročně na pomoc a rozvoj Afghánistánu pouze Velká Británie, Německo a Evropská komise. Ostatní poslali méně peněz, než posílají malým latinskoamerickým či africkým zemím. Mezi léty 2008 a 2010 Velká Británie plánovala utratit na vládní aktivity a podporu demokracie méně než 20 milionů liber (necelých 600 milionů korun).

Závazek NATO na vybudování ideálního afghánského státu je pouhou rétorikou.“ Pravdou je, uzavírá Burke, že „Evropa na budování afghánského státu moc nepřispívá. Vedou se malé útoky proti povstalcům, do kterých se zapojují výlučně anglo-americké speciální jednotky. Mezitím diplomaté a specialisté na rozvojovou pomoc nemohou nic dělat kvůli omezením, kterými jejich kroky svazují vlastní vlády. Nebezpečí je v tom, že místo prosazení západního modelu je nakročeno k pravému opaku. Kladou se co nejnižší nároky, aby se dalo ospravedlnit rychlé stažení Evropanů.