\

Kolem procházejí mladé opálené blondýny. Jsou spoře oděné a přesto elegantní. Mladí mužové chystají své sváděcí zbraně. Dříve narození dávají na odiv svou věčnou eleganci. Měšťáci, kteří plní restaurace, bary a hotely nezůstávají o nic pozadu. Tisíce turistů procházejí a proběhávají ty nejvýznamnější památky tři tisíce let staré kultury: Z Vatikánu k císařským forům, z Panteonu na Piazza di Spagna přes Piazza Navona, které bylo dříve Domiciánovým stadionem.

Jak jen má tato Itálie daleko do té, kterou jsem poprvé objevil v roce 1950. Bylo mi 22 let a druhá světová válka skončila teprve před pěti lety, kdy byl diktátor a duce Benito Mussolini popraven partyzány a pověšen hlavou dolů na milánském Piazzale Loreto spolu se svou milenkou Clarettou Petacciovou, které jakási zbožná žena přivázala sukni ke stehnům. Děti běhali bosí a prosili o almužnu. Na všech klíčových místech města byli žebráci, na nádražích i před restauracemi. Lidé chodili do muzeí protože tam bylo topení – které chybělo v hotelech. Nikdo necestoval vlaky první či druhé třídy. Naopak v té třetí se tísnili cestující se zavazadly sešněrovanými provázky. Oblékali se nikoliv jako dělníci, ale jako ti, jimiž v jádru skutečně byli: Zástupci zchudlé střední třídy. Dělníci zvětšovali řady Italské komunistické strany a zpívali „ten, kdo nepracuje, nebude jíst. Ať žije komunismus a svoboda.“ Liberální buržoazie hledala ochranu u Američanů. Papež Pius XII. Eugenio Pacelli se zbavoval podezření z kolaborace s nacisty díky antikomunismu a jubilejnímu roku 1950. V italských městech vedle sebe žili komunističtí starostové a italští podnikatelé, kteří často představovali skutečné hvězdy soudobého hospodářského rozvoje.

Italská politika není nic jiného než rituální přechod vstříc hospodářské realitě

Od té doby vedle sebe žijí se středopravicovými vládami bez ideologického náboje bohatá a mocná buržoazie, dělnická, která zestárla, nebo ji nahradila nová povolání, v nichž odbory ztrácí dynamiku a znepokojená a protestující mládež. Zdá se, že italská politika není nic jiného než rituální přechod vstříc hluboké hospodářské realitě země.

V čem se Italové zhlédli? Levicové strany nebyly schopné vytvořit trvalá politická spojenectví, ani jejich zakládáním či obnovováním pod novým označením. Pravice si zas na oplátku našla neomaleného, šaškovského a vypočítavého představitele, kterého zákony moci chrání před soudními procesy, které jej dostihnou jakmile jej tato moc jednoho dne opustí. Je tento poslední den Silvia Berlusconiho blízko? V každém případě to v italské vládě pěkně skřípe, jak to ukázal rozkol mezi ministrem financí Giulio Tremontim a Berlusconim, který zmizel uprostřed krize, v níž socialistický prezident Giorgio Napolitano manévroval díky tomu, co Berlusconimu chybí: politickému duchu.

Nejzajímavější na této aféře je skutečnost, že ministr financí Tremonti a budoucí prezident Evropské centrální banky Draghi, prezident Italské republiky Napolitano a mlčky i početná menšina v rámci postkomunistické levice a postberlusconiovské pravice mluvili stejným hlasem, když národní krizi, za níž podle Tremontiho i Draghiho, může krize evropská, jejíž je Itálie obětí a nikoliv příčinou.

Ale ne, ale ne, krize je skutečně evropskou záležitostí: To je také hlavní argument článku bývalého britského ministra financí a pozdějšího premiéra Gordona Browna, který měl silný mezinárodní ohlas.

Společné problémy je třeba řešit společně

„Proč Evropa usnula?“ ptá se sebe i čtenářů Gordon Brown. Nedostatek kapitálu, nezaměstnanost, pomalý růst: To vše dávalo tušit krizi. Krizi Evropy a to nejen několika jejích izolovaných států: Irska, Portugalska, Řecka, či Itálie a Španělska. Panevropskou krizi: Jestliže si to odmítneme přiznat, snahy o nápravu budou – a jsou – neúčinné. Brown trvá na to, že problém je celoevropský a má několik podob. Evropský bankovní sektor nevzal v úvahu, že není bankovním sektorem evropským a už vůbec ne bankovním sektorem národním, ale že je součástí světového systému. Problémy se nevyřeší deblokací úvěrů, argumentuje tento Brit, neboť jde o problém schopnosti či neschopnosti splácet, nikoliv krizi likvidity.

Ty problémy se nevyřeší izolovaně. Brown hlásá „panevropskou“ strategii. V opačném případě Evropa vstoupí do éry sociální nespokojenosti, protiimigračních fobií a politických „odštěpeneckých hnutí“. Gordon Brown navrhuje, aby se společné problémy řešily společně a nikoliv jako „místní“ záležitosti, které se zbytku Evropy netýkají.

Pamatuji, jak byla Evropa v roce 1950 v troskách. Současná situace nedává žádný důvod k tomu, aby se opět ponořila do poválečných dramat. Naopak je jisté, že Evropa se bude muset adaptovat na nový svět, v němž dnes roste množství rychle se rozvíjejících ekonomik Asie a Latinské Ameriky, k nimž možná zítra přibydou ekonomiky některých afrických států. Dřívější slávu se sice obnovit nepodaří, ale také se nevrátí dřívější bída. Evropa se musí adaptovat na rozmanitý svět, který už nikdy nebude eurocentrický.