Vyberte si jazyk
Pokud se neobjeví nezvratné důkazy o teroristickém spiknutí, což je zatím vysoce nepravděpodobné, je třeba bezprecedentní norský masakr zařadit mezi zprávy z černé kroniky a označit jej za čin sice hrůzných rozměrů, který ale stále patří do této rubriky. Na světě sice existuje mnoho rozličných teroristických skupin schopných spáchat jakoukoliv zrůdnost, ale existuje i zločin – ještě mnohem záhadnější a více zneklidňující, zejména proto, že často postrádá motiv – který se rodí, připravuje a uskutečňuje v mysli jediného individua, byť šíleného, mimo jakýkoliv politický rámec.
Za vším hledáme logiku
Jak napsal Pierluigi Battista v Corriere, tím, že za vším hledáme spiknutí (s jeho racionalitou, byť perverzní), politické či sociologické vysvětlení nebo jasný kolektivní projekt, bezděčně hledáme ujištění, snažíme se činu vtisknout nějakou logiku, jakkoliv nízkou. Je to způsob, jak se poddat poblouznění o záhadných cestách, které jsou ve své podstatě hrůzné, ale zároveň nám bezděčně přinášejí uspokojení jako nám často přinášejí uspokojení vágní představy nočních můr, hrůzy a strachu. Interpretace nebo pokus o ni vždy přinášejí útěchu, nebo dokonce povýšené uspokojení. Názory na to, jaké úmysly vedly pachatele různých ještě nevyřešených deliktů k jejich činům, se zdají být důležitější (a v tisku zabírají více prostoru) než vyšetřování, které je v prvním stádiu první a možná i jedinou opravdu důležitou věcí.
Je pravda, že „všechno je politika“, tak jak to hlasitě propagoval slogan v osmašedesátém roce, často bezdůvodně opakovaný, leč značně pravdivý. Nikdo nespadl z měsíce. Misantropický samotář je stejně jako i ten nejspolečenštější člověk jednou z nitek sítě světa, v němž žije. Je součástí světa, alespoň zčásti jej absorbuje a mísí s vlastním DNA to, co do něj vědomě či bezděčně proniká z vnější reality. Neexistuje vášeň, zvyk, přání, obava nebo chování, které by patřilo jenom nám samotným. Je pravda, tak jak to tvrdili scholastičtí filozofové, že člověk je nevypověditelný nebo že přinejmenším v každém člověku je něco nevypověditelného, ale tento nepostihnutelný a pohyblivý stín našeho srdce rovněž vychází ze sociability.
Zlo je neustále připraveno k akci
Existuje ale zřetelný rozdíl mezi individuálním gestem jedince a kolektivním činem organizace, i když jej spáchá jediný člověk. Norského vraha lze s velkou pravděpodobností připodobnit spíš k Landruovi [Henri Landru, francouzský sériový vrah, 1869-1922] nebo Jacku Rozparovači – kteří jsou rovněž syny své doby – než k vrahům z Italicusu [jméno vlaku, v němž výbuch bomby v červenci 1974 způsobil smrt 12 lidí] nebo z náměstí Piazza Fontana [17 mrtvých v Miláně v roce 1969]. Bylo by hanebné použít jeho jméno k potřísnění tohoto či onoho politického hnutí. Jeho zrůdný čin poukazuje na trvale latentní moc zla, na jeho schopnost rozpoutat se v jakémkoliv okamžiku. Poukazuje na naše každodenní těsné soužití se zlem, které tu neustále číhá a je připraveno k akci.
Tato lidská jatka zároveň poukazují na nezměrnou banalitu a stupidnost zla a násilí, které se často ukazují svůdně zaobalené, jako kdyby byly výrazem nějakých děsivých, ale kdovíjak hlubokých pravd. Nůž Jacka Rozparovače je pro mnoho lidí, kteří v něm vidí meč ďábelského anděla, víc fascinující než rozpáraná těla a utrpení žen, které zabil. To ony jsou jedinými a skutečnými protagonistkami tohoto tragického příběhu. On je jen statistou, byť zhůvěřilým. Je ostudné, leč nevyhnutelné, že v paměti nám zůstane jméno vraha, a nikoliv obětí.
Vrah je obětí své vlastní posedlosti a utrpení
Mechanické a opakované výstřely vraha střílejícím své oběti lze přirovnat k monstrózní montážní lince. I on je přirozeně člověkem, jehož lidství s jeho činy nekončí, člověkem, který musí být stíhán, ale zároveň musí být chráněn podle principu rovného zákona pro všechny, včetně nejkrutějších vrahů, mužem, jenž je pravděpodobně obětí své vlastní posedlosti, svého utrpení a strachů. Můžeme a musíme takového člověka respektovat – mimo rámec právní klasifikace jeho činů a uděleného trestu –, nikoliv ale podle banální rétoriky zla – protože je to vrah, respektive navzdory tomu, že je to vrah. Jeho zločin není jen tím nejhorším, ale rovněž tím nejstupidnějším, nejmechaničtějším a nejomezenějším aktem jeho života.
Vrah více než sedmdesáti lidí sám sebe údajně označil za „křesťanského fundamentalistu“, tj. termínem, který postrádá smysl. Fundamentalismus často nesprávně ztotožňujeme s integrismem, zejména náboženským, spjatým s tou či onou vírou (dnes především islámem) a obecně s jakoukoliv výrazně netolerantní formou náboženského tradicionalismu. Fundamentalismus toho ale má s tradicí, zejména pak s tou, jež je považována za žárlivou strážkyni dodržování a neměnnosti dogmatu, společného jen velmi málo, respektive vůbec nic. Fundalismus není tradičním fenoménem zakořeněným v minulosti, ale fenoménem ryze moderním, charakteristickým pro masovou a globalizovanou společnost, stejně jako je například fašismus moderním totalitárním jevem výrazně odlišným od předešlých autoritarismů.
Španělsko si uchovalo hlubší smysl pro posvátnost života
Vražedný prst mechanicky tisknoucí spoušť by neměl vést k reflexím o bohatých a klidných společnostech, jako je společnost norská, nebo k debatám takového typu. Jiné formy zla – politické, sociální, kolektivní – se rodí stejně tak ve společnostech zaostalých a barbarských jako ve společnostech otevřených a občanských považovaných za vzor demokracie, jako je například Nizozemí nebo některé skandinávské státy, kde jsou na vzestupu agresivní xenofobní hnutí jednající ve zjevném rozporu s tradicemi těchto zemí.
Je-li xenofobie silnější v Nizozemí než ve Španělsku, pak možná proto, že si Španělsko ve své kultuře uchovalo, podobně jako jiné země, hlubší smysl pro posvátnost života. Tato kultura zřetelně rozlišuje mezi různými permanentně zpochybňovanými hodnotami a dvěma nebo třemi základními hodnotami, jako je například rovnost všech občanů bez rozdílu pohlaví či etnické, náboženské nebo jiné příslušnosti, které musíme považovat za hodnoty absolutní, nesporné a neopomenutelné. Řadu hodnot, respektive skoro všechny, si lze zvolit podle vlastního výběru, ale ne všechny. Když je „všechno možné“, napsal zděšený Dostojevskij, začne být svět hrůzný. Vinu ale nemůžeme házet na norského vraha, který není ani fundamentalistou, ani křesťanem. Stačí, že mu připisujeme vraždu sedmdesáti lidí.
