Ať už se směje trochu moc hlučně, nebo má poněkud drsný stisk, ať běduje, nebo se raduje, šetří na jídle, pije moc piva, nebo řídí příliš rychle (v případě mladíka), či příliš pomalu (je-li řeč o starší dámě), jedno platí o průměrném Němci určitě: jakýkoliv týpek, který má pocit, že je chytřejší než ostatní, může jeho chování naštvaně označit za „typicky německé“.

Thomas Mann označil „kolektivní tendenci k sebekritičnosti, která často vede až ke sebeznechucení a sebezatracování“, pojmem „kerndeutsch“ (ryze německý) a popsal i opačný extrém: „myšlenku světové nadvlády“.

Tato sebenenávist je sledována téměř každý týden díky rozsáhlým průzkumům německé nálady, za nimiž se skrývá hledání nového národního cítění, které se od dob sjednocení zvlášť cení.

Dosti ambiciózní příklad takového typu průzkumu, který vyžadoval tři roky práce, byl uveřejněn před dvěma týdny pod poněkud kýčovitým názvem Být Němcem – nová národní hrdost v souladu se srdcem s podtitulkem Německá identita.

Hlavní výsledky studie, která byla provedena Univerzitou Stuttgart-Hohenheim mezi dvěma tisíci německými obyvateli ve věku nejméně 14 let, a to s dosud nevídanou pečlivostí a snahou o vysoký stupeň rozlišení odpovědí, jsou relativně překvapivé. Téměř 60% respondentů souhlasí s tvrzením „Jsem hrdý/á na to, že jsem Němec/Němka“. Převážná většina, 69%, odmítá myšlenku, že Evropa a mezinárodní společenství jsou důležitější než jejich země, z toho 78% by se rozhodlo pro německou národnost, pokud by mělo svobodnou volbu, „s velkou až vysokou určitostí“.

Jak shrnují autoři studie, šedesát let po vytvoření Spolkové republiky Německo „se zdá, že Němci pomaličku znovu nabírají dech a snaží se přehoupnout přes svou historickou chybu“. To neznamená, že by minulost zatlačovali do pozadí. Normalita, o kterou pro Německo usiloval už sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder, nesmí nikoho děsit.

Pocit jednoty

Tento nový postoj byl zvlášť dobře pozorovatelný v roce 2005 v reakcích na nominaci bavorského kardinála Josepha Ratzingera na místo papeže. V geniálním titulku deníku Bild, „Jsme papeži“, se mísila hrdost se sebeironií v tom smyslu, že odpovídal situaci a zároveň byl úmyslně a s radostným uspokojením mylný. Dobrosrdeční a rozjaření Němci, kteří byli o rok později na Mistrovství světa ve fotbale spokojení dokonce s třetím místem, potvrzují myšlenku, že existuje nový pocit jednoty, ale jen když jde o oslavu, ne rvačky v ulicích.

Hlubší motivy této národní sebeidentifikace nemají žádné historické pozadí, jsou bezvýznamné a občas hraničí až se směšností. Každý druhý Němec je hrdý na německého vynalézavého ducha. Němci si o sobě myslí, že jsou „nejlepšími kutily a vynálezci na světě“ a „dokážou ze všeho něco vytvořit“. 91% z nich oceňuje německý smysl pro povinnost a pracovitost a téměř stejné množství je toho názoru, že nadšení pro krajové zvyklosti, pravidla a pořádek jsou pro jejich zemi typické. Výkony inženýrů, ekonomických lídrů, řemeslníků a dokonce i sportovců jsou očividně pro většinu lidí důležitější než dílo někoho, jako je Goethe, Bismarck nebo Adenauer.

Není žádných pochyb o tom, že se z dnešních Němců opět stali vlastenci, ovšem jsou rovněž tak poklidní, pragmatičtí, federalističtí, regionalističtí, individualističtí a rozporuplní.

Ve své poslední pozoruhodné knize Němci a jejich mýty píše berlínský politolog Herfried Münkler, že Spolková republika je „zónou, které ještě chybí mýty“, zemí bez „velkých politických příběhů“, což není případem Francie s její Revolucí z roku 1789. Podle něj jsou takové příběhy důležité proto, aby „na sebe‚ my‘ vzalo určitou podobu“ a důležité jsou také pro národní identitu.

Pád berlínské zdi v roce 1989 měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal mýtem. Ale nic velkého z něj nebylo, protože svobodní hrdinové tohoto příběhu pocházeli pouze z jedné části země – z Východu.