„Vaše mlčení nás zabíjí“

Už přinejmenším deset let – od tragického 11. září 2001 – od muslimů požadujeme, aby vážně uvažovali o demokracii a vzdali se násilí. Boj proti terorismu a boj za demokracii stály u zrodu války v Iráku. Nyní už to ale v muslimském světě několik měsíců vře. Touží po svobodě.

Přihlížíme zápalu mladých generací, k nimž se připojují další kategorie obyvatelstva. Děti globalizace přemohly strach ochromující celou společnost. V Tunisku a v Egyptě byli po dlouhá léta vládnoucí despotové zbaveni moci.

To, jaká budoucnost čeká „arabské jaro“ a jaký dopad bude mít na politiku, je složité předpovědět. Mnoho západních pozorovatelů se ale spokojuje s tím, že si kladou otázku, zda bude či nebude hrát ve prospěch islamistů. Otázka poukazuje na nedostatek důvěry v tento demokratický výhonek a na existenci mnohých obav. Arabští diktátoři se prezentují jako hradba proti islámu, čímž si zajišťují legitimitu. Výraz „islamismus“ ale nyní zevšeobecněl. Je potřeba rozlišovat mezi různými muslimskými aktéry, protože tento výraz zahrnuje demokraty, konzervativce, ale rovněž extremisty a teroristy… V Turecku, které má v rámci NATO druhou největší armádu, je u moci islamistická strana.

V případu Sýrie vykazuje Západ značnou apatii

Minimální zájem Evropy o „arabské jaro“ poukazuje na to, jak málo mají naše občanské společnosti v úmyslu uplatňovat v arabském demokratickém hnutí svůj vliv. Na transparentech syrských demonstrantů stálo: „Vaše mlčení nás zabíjí“. Takový je vzkaz určený Západu.

V případu Sýrie vykazuje Západ značnou apatii. Není to jen důsledek války v Libyi a hospodářské krize. Vůči Assadově rodu zastával Západ vždy realismus. Dokládají to události v Hamě, kde nechal Háfiz Assad v roce 1982 zmasakrovat 20 000 spoluobčanů (vedených Muslimským bratrstvem). Krveprolití probíhalo za všeobecného mlčení. Realismus slavil triumf nad „pokrokářským“ režimem schopným vést pod ochranou sovětského deštníku obratnou mezinárodní politiku.

Ve stejném roce zavraždily libanonské křesťanské milice (za účasti izraelské armády) v uprchlických táborech Sabra a Šatíla tisíc Palestinců. Případ zmobilizoval veřejné mínění, zejména levicově smýšlející. Vzpomínám si, jak jsem tyto tábory navštívil a na vlastní oči viděl hrůzu spouště. Byli jsme tedy svědky dvou různých reakcí.

Po roce 1989 se Sýrie, stále pod kontrolou alavitské menšiny, stala zárukou proti islamistům. V rámci země není režim zcela izolován, dokonce těží z jistého konsenzu. „Alavité velí, ale pro menšiny představují záruku,“ ujistil mě jeden vlivný syrský křesťan. To si myslí křesťané, Drúzové a Kurdové.

Konsenzus je dobře patrný v Aleppu, vlasti menšin, kde žijí tisíce Kurdů a 300 000 křesťanů. Země se bouří, ale město zůstává klidné. Sunnitská buržoazie se dokázala dohodnout s alavity na kompromisu. Co ale bude dělat nyní, když protestní hnutí vzešlo ze samotné sunnitské většiny? Reakci šíitského světa (Írán, Irák a Libanon), pro nějž Sýrie představuje důležitou křižovatku, nelze podceňovat. Teherán riskuje ztrátu spojence, k němuž měl blízko jak nábožensky, tak politicky – důsledek vztahů mezi Sýrií a libanonskými milicemi Hizballáhu.

Alavitská moc se nyní domnívá, že jí jiné řešení než teror nezbývá, nechce-li přijít o politický monopol a riskovat vyřizování účtů. Střílí do svého lidu, který tvoří z valné části sunnité. Husní Mubarak v Egyptě do občanů nestřílel a blok, který ho podporoval, pochopil, že jeho čas vypršel.

Geografická blízkost vytváří odpovědnost

Počítají Syřané s nerozhodností Západu? V evropských občanských společnostech zavládla silná lhostejnost a netečnost vůči závažným problémům, jež se vynořily za jejich hranicemi. Pravda je, že četníka bdícího nad lidskými právy nemůže hrát Západ všude. Sýrie má ale k Evropě a Izraeli blízko. Blízkost vytváří zodpovědnost. Mezi vojenskou intervencí (jako v Libyi) a netečností existuje celá škála možností, jak se zhostit zodpovědnosti, která nám přísluší: Nátlak, kontakty, hledání řešení, zapojení důležitých mezinárodních aktérů, jen pro příklad.

Zatím příliš nevíme, jak si poradit s polarizací v Sýrii, kde hnutí sdružující lidi připravené položit život za svobodu čelí moci ustrnulé ve strachu, jež nemá budoucnost a sází na represi. Bude potřeba vytvořit scénáře pro přechodné období a dát – formou několika příhodných rozhodnutí – na srozuměnou, že logika teroru není přijatelná.

Po desetiletí mezinárodní politiky ovládané islámskou otázkou se vynořily nové problémy, ale rovněž nové možnosti. K interpretaci reality jsou zapotřebí odlišná kritéria a větší politická zodpovědnost, určitě ze strany vlád, ale také občanských společností a politických sil. To, k čemu dochází v arabském světě a ve Středomoří, ovlivní geopolitické scénáře jednadvacátého století daleko spíš než místní požáry.