Vyberte si jazyk
Trhy sklouzly do jedné z mnoha trhlin evropského systému a způsobily tak již x-tý propad burzy a další prudký růst úrokových sazeb, které se nyní staly katalyzátorem krize suverénního dluhu uvnitř eurozóny. I tato bouře je ale, podobně jako ty předešlé, příznakem politické nerovnováhy.
Pokud se ale na tuto nerovnováhu nepodaří najít řešení, bude Evropa moci jen těžko přežít. Trhlinou, která byla tentokrát záminkou k útoku, je obrovské zpoždění evropské byrokracie v procesu zavádění rozhodnutí přijatých na summitu šéfů vlád 21. července. Pokud půjde všechno hladce, budou rozhodnutí, označená v červenci za „naléhavá“, operativní až na konci září.
V té době už se budou jevit jako nedostatečná. Ve čtvrtek 4. srpna, přesněji řečeno v momentě, kdy předseda Evropské komise José Manuel Barroso vyzval vlády, aby rychle uvedly v účinnost rozhodnutí přijatá v červenci, jež „očividně neměla očekávaný efekt“, se Evropská centrální banka (ECB) pokusila ucpat už kdovíkolikátou díru v eurobárce oznámením, že se „drtivou většinou hlasů“ rozhodla začít opět nakupovat na sekundárních trzích dluhopisy zemí zasažených krizí.
Bouře ještě potrvá
Frankfurt [sídlo ECB] zastavil od května intervence a požádal, aby tato odpovědnost přešla do rukou Evropského nástroje finanční stability (EFSF). Ovšem vzhledem k průtahům v Bruselu musela ECB ještě jednou zakročit. Učinila tak nerada. Rozhodnutí sice bylo schváleno většinou, pravděpodobně s německým hlasem proti, ale k uklidnění trhů to nestačilo.
Bouře tedy bude trvat. Nebo se alespoň v čím dál kratších intervalech opakovat. A to přinejmenším tak dlouho, dokud vlády nevezmou na vědomí nezbytnost uvažovat nad „komplexností a nedotažeností dosud přijatých rozhodnutí“, jak to požaduje Barroso. Po pravdě řečeno každý ví, jaký lék by dokázal euro a Evropu zachránit. Ovšem Angela Merkelová v čele Německa terapii nadále odmítá a ostatní vlády nemají dost sil na to, aby ji donutily změnit názor. Trhy zatím už rok sázejí na to, že pacient zemře dřív, než se mu dostane péče, kterou potřebuje.
Navzdory nezměrné složitosti současné krize je úvaha jednoduchá: Trhy se příliš nepletou, když nevěří, že jednotná měna může nadále existovat, budeme-li v oblasti správy veřejného dluhu stále lpět na principu každý pro sebe a nadále aplikovat rozdílné úrokové sazby na dluhopisy vydávané zeměmi se společnou měnou. Řešení, na němž se mnoho aktérů shoduje, spočívá v přijetí společné odpovědnosti za nakumulovaný veřejný dluh.
Cíle může být alespoň zčásti dosaženo vydáváním eurobondů pokrývajících významnou část evropského dluhu. Politickou protiváhou za takový krok je rezignace na národní suverenitu v oblasti rozpočtových politik, které by byly převedeny na „evropské ministerstvo financí“. Ostatně pole působnosti, které mají vlády v oblasti rozpočtu, je už dnes beztak velice omezené.
Řešení existuje, ale Německo jej blokuje
Řešení problému ale doposud brzdilo Německo, které má účty v pořádku a nechce se mu přejímat zodpovědnost za kolosální dluhy nahromaděné zeměmi, jako je Itálie nebo Řecko. Abychom obešli německé veto, uchylovali jsme se k navýsost složitým a nepříliš efektivním systémům, jako je Evropský nástroj finanční stability. Nyní je ale zřejmé, že tento typ paliativa má za následek především roznícení spekulací, které nadále sázejí na rozdíly mezi úrokovými sazbami. V posledních dnech se objevilo mnoho kritik německého „egoismu“ i mnoho výzev k fantomatické „evropské solidaritě“.
Problém může být ve skutečnosti vyřešen jen tehdy, až Německo pochopí, že konec eura a jednotného trhu a neodvratná finanční katastrofa, která by poté následovala, by ho mohly vyjít dráž než přijetí odpovědnosti za společný dluh. Doposud neměla žádná vláda tu odvahu přitlačit Angelu Merkelovou ke zdi. Nyní je pod palbou trhů i Itálie a okamžik konečného rozhodnutí na sebe nemůže nechat dlouho čekat. Řekne-li Německo ano, budou euro a Evropa zachráněny. V opačném případě se připravme na nejhorší. To platí i pro Německo.
