Před několika týdny byly představeny dva obrovské energetické projekty. Jeden má vytvořit největší světovou solární farmu a druhý vybudovat největší přehradu na výrobu elektrické energie na světě. Přestože budou oba projekty v Africe, energii mají vyvážet do Evropy. List Independent zvažuje všechna pro a proti tohoto ambiciózního projektu, který s sebou podle mnoha kritiků nese příchuť kolonialismu.

Kde?

Desertec, projekt na výrobu solární energie, plánuje využít sluneční záření v marocké a/nebo alžírské části Sahary. Plán na výrobu energie z vodních zdrojů zase počítá s výstavbou přehrady na řece Kongo. Oběma projektům je společné to, že mají vyvážet energii z chudých zemí do rozvinutějších hospodářství. V případě Sahary do jižní Evropy a v případě Konga do Jižní Afriky, zahraničním těžebním společnostem v Demokratické republice Kongo a také do Evropy.

Jak to bude fungovat?

Plánovači, kteří stojí za projektem Desertec vyzdvihují skutečnost, že sluneční energie, která dopadne na Saharu za šest hodin, by pokryla roční spotřebu elektřiny Evropy. Vzhledem k obtížnosti, kterou představuje zachycování energie, její skladování a přenos však může být výsledným cílem pokrytí evropských energetických potřeb pouze z 15%. Projekt přehrady Inga v Demokratické republice Kongo má vyrobit 40 000 MW elektřiny, což představuje dvojnásobek kapacity čínské přehrady „Tři soutěsky“. Je to také více než výkon veškeré jihoafrické energetiky, která potácí ve velkých problémech. Na Sahaře by se využila nová technologie koncentrované solární energie (CSP). Prakticky se jedná o obrovské pole zrcadel, které sbírá tepelnou energii, vaří vodu a otáčí tak turbíny. Vyrobená elektřina by se pak přenášela pomocí již existujících kabelů pod Středozemním mořem přímo do Evropy. V případě Konga by šlo o využití výjimečně silné energie vodopádů Inga na pohon turbín. Ty samé kabely by pak přenášely elektřinu až do Jižní Afriky, Nigérie, Egypta a jižní Evropy.

Kolik by to stálo?

Náklady na projekt Desertec se odhadují na 400 miliard euro a přehrady Grand Inga na 80 miliard. Za předpokladu, že se oba skutečně postaví za danou cenu. Mezi hlavní mecenáše plánů na Sahaře patří tucet finančních a průmyslových firem, zejména z Německa. Mezi ně patří třeba notoricky známá společnost Siemens. Existuje zde řada rizikových faktorů, od politické a regionální nestability až po dlouhotrvající konflikt v DRK. K tomu je třeba počítat s písečnými bouřemi a náklady na zajištění vody na čištění solárních panelů a chlazení turbín na poušti.

Proč nakupují vyspělé ekonomiky energii v zemích třetího světa?

Nejjednodušší odpovědí je, že v zalidněné Evropě se nikde nenajde odpovídající ekvivalent sluneční energie, která dopadá na Saharu, ani burácejících vod vodopádů Inga. Dalším aspektem jsou nesnáze, se kterými se v Evropě potýkají vlády a soukromí investoři při budováním velkých projektů obnovitelných zdrojů energie. Některé země, jako Portugalsko vyrazily kupředu s rozlehlými větrnými farmami, ale jiné, jako třeba Velká Británie naráží s velkými projekty na odpor místního obyvatelstva. Oproti tomu Sahara nabízí blízkost Evropě, řídké zalidnění a intenzivní sluneční záření.

Co to přinese Evropě?

Pro Evropu představuje otázka energetiky strategickou záležitost. Řada vlád hledá způsob jak snížit svou závislost na ruském plynu, která podle nich dává Moskvě do ruky příliš velkou moc. Některé administrativy jdou cestou jaderné energie, ale často nejsou zcela realističtí ohledně časového plánu. Spuštění reaktorů příští generace bude totiž trvat minimálně 20 let. A přitom existuje dlouhodobý cíl na snížení emisí skleníkových plynů o 80 % z úrovně z roku 1995 do roku 2050.

Jaký užitek z toho bude mít Afrika?

Podle Světové banky, by projekt Grand Inga měl přinést elektřinu do 500 milionů afrických domácností. Rázem by to vyřešilo elektrickou krizi v Jižní Africe, která v současné době halí do tmy největší ekonomiku na kontinentě i na několik dnů v kuse. Pokud vše bude fungovat jak má, tak vyřeší i energetické potřeby důlního sektoru DRK v provincii Katanga, bude dodávat energii Namibii a vyplní i nedostatky ve výrobní kapacitě Nigérie. Letmý pohled na satelitní snímky Země v noci ukazují, že Afrika zůstává v elektrické době temna. Přístup k elektřině má pouze 30% afrických domácností. V řadě zemí je to však jedna domácnost z deseti.

A proč ta polemika?

Podle odhadů nové zprávy americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID) z tohoto týdne dnes v Africe žije miliarda lidí. Navzdory urbanizaci žije většina z nich mimo města či bez přístupu k základním službám. Vývoz africké elektřiny evropským firmám a spotřebitelům tak může působit jako výsměch. Otevření trhu s energií by znamenalo, že Afričané budou soupeřit s mnohem bohatšími Evropany o elektřinu, která se bude vyrábět z afrických přírodních zdrojů. Pokud se vezmou v úvahu ubohé zisky, které připadají běžným lidem z jiných darů přírody, jako ropa a minerály, tak se na tyto projekty dá nahlížet jako na usurpování si moci. A pak je tu ještě otázka klimatických změn. Afrika k nim přispívá nejméně, avšak trpí jejich nejhoršími následky. Kritici tohoto megaprojektu se domnívají, že miliardy eur by se mohly utratit lepším způsobem než prostřednictvím nepřímé podpory západních nadnárodních korporací pod rouškou pomoci Africe.