Vyberte si jazyk
Na první pohled je to velmi pošetilý nápad – v čase otřesů eura a nejasnosti, jak bude do budoucna vypadat eurozóna, vstát a říct, že se hlásíme do klubu společné evropské měny. Zvlášť v Česku, kde je poměrně stabilní, dlouhodobě posilující koruna. Přesto se nyní otevřela správná chvíle právě tohle udělat. Vydělaly by na tom obě strany.
Na krizovém summitu států eurozóny před dvěma týdny byly položeny základy pro další integraci sedmnáctičlenného prostoru zemí platících eurem. Ti, kteří jsou alergičtí na slovo integrace, nechť si místo něj dosadí „pravidla hry“. Ta se totiž mění, ať už jde o podobu záchranného fondu pro státy eurozóny, budoucí evropské dluhopisy vydávané Evropskou centrální bankou či dozorové instituce (nějaké formy evropského ministerstva financí). Srozumitelnou zkratkou může být, že eurem platící země se stávají daleko většími „akcionáři“ ekonomického úspěchu či neúspěchu a jako takoví budou mít větší zájem svoje zájmy v nějakých společných institucích kontrolovat.
První vlaštovky už přišly: Řecko se musí výměnou za masivní pomoc podřídit (a to do detailu) ekonomické kuratele Mezinárodního měnového fondu či EU. Irové zase kývli na to, že se budou bavit o společném daňovém základu firem a případně i podnikových daních – něco, co dosud v EU blokovali.
Česko by tohle nemuselo zajímat, kdyby nebylo na eurozóně „životně závislé“, což jsou slova českého premiéra. I zmíněný konsolidovaný daňový základ firem, jenž by platil pro celou EU, je něco, co se Česka dotkne. Jde o to, jaká firma si bude moci odepsat z daní investice – zda mateřská, či dceřiná – a v rozpočtu kterého státu pak skončí daňový odvod. To je pro zemi s řadou „dcer“ podstatná otázka. Zájem sedět u stolu, kde se to bude řešit, je nasnadě.
Důvěryhodné diplomatické zdroje říkají, že němečtí politici začali posílat do Polska a Česka vzkazy, abychom si tohle rozhodovací místo u eurostolu zajistili a řekli, že euro v dohledné době přijmeme. Němci to nedělají pro krásné oči Donalda Tuska či Petra Nečase nebo že by je natolik trápily polské a české ekonomické zájmy v EU. Jejich argumenty jsou sebezáchovné: zaprvé přihlášení se k euru v rozkolísané době posílí důvěru trhů ve společnou měnu. Zadruhé, pokud se k euru přidají dvě největší východoevropské ekonomiky, navíc otevřené a ve srovnání s jinými disciplinované, vyváží to tlak Francie, aby nová pravidla eurozóny byla po jejím. A zatřetí, ulehčí to německým investorům v Polsku a Česku. Ostatně také Polsko a Česko budou chtít, aby integrovanější eurozóna byla blíž prudernějšímu, ukázněnějšímu Německu než rozhazovačné a náladové Francii.
Návrh přihlásit se teď k euru by neměl šokovat, vzpomeneme-li si na trvalé volání českých vývozců po euru kvůli ztrátám z převodu měn a možnosti snáz dlouhodobě plánovat. Přihlášení se k euru však neznamená, že tam Češi vstoupí zítra. Nejkratší časový rozptyl mezi „chceme“ a „jdeme“ jsou proto minimálně tři roky, reálně pět i víc. Tahle doba by české vládě umožnila vyjednat si podmínky připojení ke společné měně, ať už by se týkaly kurzu či případné spoluúčasti na záchranném balíku pro zadlužené státy. Především ale v době rýsování oněch nových pravidel eurozóny bychom byli braní za počitatelné partnery. Vliv Česka na nová pravidla by tím byl diametrálně odlišný než teď, kdy formálně stojíme zcela mimo eurozónu.
