Nikoho to zdá se nepřekvapilo. Ani ty teenagery v kapucích stahující se k ránu do domovů. Ani Kena a Tonyho, kteří dříve bydleli v Tottenhamu a kteří se vrátili, aby drželi noční hlídku nad scenérií městské válečné zóny plné metaných předmětů a hořících aut. Tony tvrdil, že mu bylo jasné, že to přijde. „Tohle se prostě muselo stát,“ říká.

Policie za podezřelých okolností zastřelila černocha. Nezaměstnané děti ulice začaly řádit jako smyslů zbavené. Podle Tonyho názoru je to bouře, která pouze čekala na záminku, aby mohla vypuknout. V kocovině z násilí šířícího se Londýnem se toto povstání zdá být jak nevyhnutelné, tak zároveň nemyslitelné. Během několika dní se útoky rozšířily jako nákaza a hlavní město vyspělého národa se ponořilo do hobbesiánské dystopie plné chaosu a brutality.

Je to jedna z nejtajemnějších vzpour, ale současně i nejmodernějších. Její účastníci, šikující se s pomocí Twitteru, jsou protagonisty nekalé verze arabského jara. Tottenhamské léto, v němž hrají roli i děti, kterým není víc než sedm let, není jen útokem na tyranský režim, ale i na zavedené pořádky neškodné demokracie. Nad pouličními bitkami ve zjizvených hlavních třídách Londýna se vznáší otázka. Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Mezi několika zřejmými odpověďmi vyvstává ta, že jde o selhání policejního dohledu. Vynořují se další pochybnosti o tom, jestli Mark Duggan, jehož smrt podnítila první nepokoje, skutečně střílel po policistech. Je tedy velice pravděpodobné, že momentálně nikým neřízenou metropolitní policii (MET) čeká další potupa. Obstrukce Dugganovy rodiny krizi pouze uspíšily a absence příslušníků policie, kteří by zasahovali proti orgiím rabování, vedla k totálnímu zhroucení pořádku. Města se tak zmocnilo bezvládí připomínající zdivočelé končiny nějakého nefukčního státu.

Dalším údajným viníkem je etnický původ. Ale jak řekl poslanec parlamentu za Tottenham David Lammy, toto nejsou rasové nepokoje. Rebelie v osmdesátých letech, v místech jako Broadwater Farm, Toxteth a Brixton, byly alespoň zčásti produktem jedovatého rasismu. Ten ale v dnešním Tottenhamu, kde spolu sousedí čínský krámek s potravinami, turecký obchod a africké kadeřnictví, chybí.

Také můžeme vinit nezaměstnanost a úsporná opatření. Je pravda, že Tottenham patří mezi nejchudší čtvrti Londýna. 10 000 lidí tu žije na podpoře a na každé registrované volné pracovní místo připadá 54 uchazečů. V dalších postižených městských částech, jako například v Hackney, zase ruší kluby mládeže. A za jakkoli nemoudré můžeme považovat podobné škrty v rozpočtu, bylo by příliš zjednodušující naznačovat, že pustošení domovů a živností je důsledkem zrušených turnajů ve stolním tenise nebo nedostatku cvičných ploch pro skateboarding.

Skutečné důvody mají mnohem skrytější charakter. Není náhodou, že nejhorší násilí, které Londýn za několik posledních desítek let zažil, se odehrává na pozadí globální ekonomiky, která se chystá na volný pád. Mezi příčiny recese, které ve své knize „Velký krach 1929“ uvádí J.K. Galbraith, patří: Špatná distribuce příjmů, podnikatelský sektor účastnící se „korporátních zlodějin“, slabé bankovní struktury a nerovnováha mezi dovozem a vývozem.

Všechny tyto faktory jsou opět ve hře. Než bublina dvacátých let praskla, horních pět procent si mastilo kapsy, do nichž jim proudila celá jedna třetina všech příjmů fyzických osob. V Británii dnes panuje větší nerovnost, alespoň co se týče mezd, bohatství a životních šancí, než kdykoli od oněch dob. Jen za loňský rok stouplo bohatství 1 000 nejbohatších lidí v Británii o třicet procet, na celkem 333,5 miliard liber. Zatímco Londýn hořel, evropští političtí představitelé včetně našeho ministerského předsedy a ministra financí se protahovali na lehátcích někde na sluníčku. I když epicentrum bezprostřední ekonomické krize leží v eurozóně, po sobě jdoucí britské vlády v tichém souladu pokračovaly v pěstování této chudoby, nerovnosti a nehumánnosti, které se teď díky finanční krizí pouze prohloubily.

Nedostatečný hospodářský růst Británie není bodem k debatě nebo holí, kterou lze trestat ministra financí George Osborna, o nic víc, než jsou naše kvalifikace zbavené, demotivované, nedovzdělané ne-pracovní síly skvrnou na našem účetním výkazu. Jen pohleďte na ty mladistvé demoliční čety v městských ulicích a plačte nad budoucností nás všech. „Ztracená generace“ se připravuje na válku.

Londýnské nepokoje, to nejsou demonstrace v Řecku nebo Španělsku, s jejich kuchyňským náčiním od Tupperware, kterým se střední třídy ohánějí proti jejich vlastnímu dnu zúčtování. Jsou jen důkazem toho, že část mladé Británie – ti co jsou schopni pobodat, střílet, drancovat, i ti, co pouze využili možnosti, stejně jako jejich vystrašení pomocníci – už přepadla přes okraj útesu rozkládajícího se národa.

Selhání trhů se ruku v ruce pojí s lidským zmarem. Mezitím se začíná prosazovat názor, že sociální demokracie se svými záchrannými sítěmi, drahým vzdělávacím systémem a nákladnou zdravotní péčí pro všechny, je v ponurých časech, které nás čekají, neudržitelná. Realitou však je, že právě ona je jediným řešením. Po velkém burzovním krachu se Británie trochu překalibrovala, alespoň na nějaký čas. Rozdíly v příjmech se zmenšily, zrodil se sociální stát, zvýšily se růst a pracovní dovednosti. Tento model už nezopakujeme, nicméně, jak už si byl vědom i Adam Smith, dobře uspořádaná společnost nikdy nemůže vzniknout, pokud část jejích členů živoří a v důsledku toho se pak stává nebezpečnou. Toto nemá být evangeliem determinismu, protože chudoba nesvětí nezákonné jednání. Ale také nestačí pouze vršit pohrdání na výtržníky, jako kdyby byli nějakou kastou vyvrhelů.

Finanční krize a lidské katastrofy se cyklicky opakují. Jejich každý nový výskyt hrozí tím, že budou vážnější než ty poslední. Jak napsal Galbraith, „paměť je mnohem lepší než zákon“, protože lépe chrání proti finančním iluzím a šílenství. V době úspor je tu celá řada různých přepychových věcí, které si Británie už nemůže dovolit. Ztráta paměti je na předním místě tohoto dlouhého seznamu.