Mluvili spolu! Už tato jediná informace by nás měla ubezpečit. Vrcholní představitelé hlavních západních vlád a měnových institucí, členové skupiny G7, spolu dokázali uprostřed letních prázdnin komunikovat. To svědčí o důležitosti okamžiku.

Ale vzhledem k tomu, že se takřka na ničem nedohodli, budou politici opět nejdříve čekat, jak zareagují finanční trhy, aby teprve poté zaujali postoj a narychlo našili kdovíkolitátou záplatu.

Snížení amerického ratingu ale vypovídá i o zhoršení jejich politiky. Dnes doplácejí na to, že v době krize v roce 2008 a krachu Lehman Brothers neučinili žádná adekvátní opatření. Političtí představitelé si z ideového přesvědčení, z neschopnosti nebo ze strachu nechali ujít jedinečný okamžik, kdy mohli nad nespoutaným finančním systémem převzít kontrolu. Během krátkého oddechu v letech 2009-2010 se nechali ukolébat dojmem, že vše může začít znovu jako dřív. Ale popíráním reality se politika nikdy netvoří.

Systém zcela odtržený od reality, postupující od bubliny k bublině a od maskované krize ke krizi v larválním stádiu, explodoval v roce 2007. Zmatek dosáhl vrcholu s pádem Lehman Brothers v září 2008.

Centrální banky ve snaze zabránit celkovému zhroucení systému zpětně poskytly veškeré požadované finance, ba dokonce ještě víc. Vlády vyšly na pomoc všem svým bankovním ústavům a snažily se zachránit ekonomiku. Jestliže se dnes státy nacházejí v mezní situaci, pak proto, že své peníze daly do hry, aby zachránily finanční svět.

Zátěžové testy jsou výsměch

Vlády si ale z krachu Lehman Brothers nevzaly poučení, přinejmenším ne to správné. Všeobecným závěrem, k němuž navedl finanční svět, jenž na tom měl veškerý zájem, bylo to, že na banky se nesmí sahat, jinak hrozí, že se svět zhroutí. Tak byl nastolen morální hazard. Banky, příliš velké na to, aby mohly zkrachovat, získaly nárok na permanentní vydírání vlád, stejně jako právo na neomezený výběr veřejných financí. A to samozřejmě ve jménu záruk pro vkladatele – tak jako slouží drobný akcionář burzovním trhům jako alibi, ačkoliv je z nich už dávno vytěsněn.

A co za to? Nic. Žádné právo na kontrolu účtů, žádná nutnost skládat účty, dokonce ani jedniná akcie. Všichni ti slavní akcionáři, kteří na sebe měli brát rizika, nebyli ani jedinkráte vyzváni k účasti. Velká Británie, která zřejmě finančním systémům rozumí lépe, jako jediná své hlavní bankovní domy zestátnila. Francie naopak zašla v celé záležitosti až do karikatury, když generálnímu řediteli BNP Paribas Michelu Pébereauovi dokonce svěřila sestavení plánu na záchranu francouzských bank.

Americké bankovní úřady udělaly trochu pořádek. Přinutily banky, aby se rekapitalizovaly. Desítky bankovních ústavů byly zavřeny nebo převzaty jinými bankami. V eurozóně k ničemu takovému nedošlo. Bankéři věděli, co dělají. Stačilo jim dát jen potřebný čas a peníze k tomu, aby se reformovali. Zátěžové testy se proměnily ve frašku.

Aplikována ale nebyla dokonce ani opatření, která v panice oznámila skupina G20 během sumitu na přelomu roku 2008/2009. Však si vzpomeňte: „S daňovými ráji je konec! S ratingovými agenturami je konec! Se spekulacemi je konec!“

Daňové ráje po maškarádě v podobě jejich usměrňování do patřičných mezí, kterou kryla OECD, prospívají jako nikdy dřív. Ratingové agentury, jež se po snížení amerického ratingu opět ocitly na pranýři, se nezneklidňovaly ani na chvilku; nezodpovědné jsou stále stejně. Evropa si dokonce nevytvořila ani vlastní agenturu, jak to přislíbila.

Evropa závislá na amerických soukromých institucích

Spekulanti těží ze situace už od pohledu. Nebylo přijato žádné opatření, které by například zakazovalo prodej na krátko vládních dluhopisů. Tzv. credit default swaps [CDS, swapy úvěrového selhání, uvěrové deriváty přirovnávané k pojištění proti bankrotu] jsou pro trhy s dluhopisy zbraní hromadného ničení a nadále představují černou díru: Transakce unikají veškeré kontrole. Evropané neměli ani prostředky k tomu, aby si uvědomili, co se vlastně děje, protože jsou ohledně získávání informací zcela závislí na amerických soukromých institucích.

Nová vlna krize nenabízí žádné unikové východy. Systém se vyčerpal. Co si ale počít s horou dluhů, které po sobě zanechaly výkyvy celého měnového a finančního systému?

Předně je nutné rozbít spekulace. Státy nemohou dopustit pokračování takové devastace ekonomik s tvrzením, že zasahovat do volného oběhu kapitálu je nepřístojné. Zbraně mají, chtějí-li je použít. Ať už je to zákaz prodeje na krátko vládních dluhopisů, mobilizace centrálních bank anebo možná nárazová kontrola kapitálu.

Za druhé musí Evropa zavést opatření zabraňující tomu, aby se finanční svět strefoval do státních dluhů států eurozóny jako do holubů. Francouzští političtí představitelé docházejí jeden po druhém k přesvědčení, že se jim podařilo najít zázračné řešení: Federalismus, říkají, a nadskakují přitom jako de Gaullovo kůzle [odkaz na de Gaullův televizní projev z prosince 1965]. Cesta podle nich vede přes navýšení nástroje finanční stability a očekávání eurobondů. Nepříjemné je, že je Německo proti. A Berlín má pravdu. Nejedná se totiž o nic jiného než nové zahrávání si s bilancí všech sdružených států, tentokrát s cílem uspokojit finanční svět. Skutečné řešení spočívá ve změně statutu Evropské centrální banky, která musí přistoupit na to, že bude pro státy eurozóny věřitelem poslední záchrany.

Škrtat v rozpočtu nestačí

Poté je třeba odstranit z finančního systému a dluhové ekonomiky postupně všechny výkyvy. I když je důležité uvést do pořádku veřejné finance a nastolit náležitá fiskální pravidla, nemůže být snižování rozpočtových deficitů, jediná politika, kterou vlády doporučují, reakcí na nesmírně široký problém, který tu existuje. Taková strategie vede pouze k úsporným opatřením, snižování ekonomické úrovně a v konečném důsledku k různým formám politického avanturismu.

Hora dluhů je tak vysoká, že jediné opatření nebude zcela jistě stačit. Část pohledávek bude muset být tak či onak zrušena, což znovu nastoluje otázku zavedení kontroly bankovního systému. Cestou měnových devalvací bude rovněž nutno řešit přebytek oběživa a ztrátu jeho hodnoty, která s tím souvisí. Není možné nadále pokračovat s tak obrovskou průmyslovou a obchodní nevyvážeností. Západní země nemohou všechno pouze dovážet a nevytvářet v kontextu masové nezaměstnanosti žádné bohatství. Musí být opětovně vytvořena výrobní základna hodna tohoto jména.

Řešení tedy existují. Jsou ale na hony vzdáleny dogmatům a apriori politických představitelů. Přitom je ale potřeba, aby politici začali něco dělat. Snažit se získat čas a oddalovat rozhodnutí, jak k tomu mohou mít sklon, může skončit dramatem.