Mládež není ani sociálně homogenní skupinou, ani finanční institucí na okraji propasti. Ke své škodě, protože kdyby byla jedním či druhým, už by jí z národních a mezinárodních záchranných plánů dávno pršely miliardy na zajištění vzdělání, práce, bydlení, zkrátka budoucnosti, tak jak by tomu v souladu s principem solidarity mezi generacemi mělo být.

Neschopnost politických představitelů nebo absence vůle dojít v těchto otázkách ke konsenzu čím dál více podrývá pilíře konzumní společnosti, v níž rostoucí počet občanů evidentně pouze přihlíží bujarému kapitalismu, který je ale vyhrazen elitám. Kapitalistický systém je snesitelný pouze tehdy, když se na něm může podílet většina společnosti. Jakmile se stane hříčkou trhů, jež jsou stejně tak volné jako nestabilní, ztrácí veškerou přitažlivost. Stává se tak systémem překonaným, nenabízejícím žádnou alternativu, a v mladých občanech nově vstupujících do společnosti vyvolává pocit nejistoty, skepse a obav z budoucnosti. Mladí lidé, kterým byla upřena jakákoliv perspektiva, tak přicházejí po tisících k branám těch, kdo je obrali, a žádají svůj díl.

Posvátný Dow Jones

Řecko, Španělsko, Chile, Izrael, Velká Británie mají dnes v tomto směru zkušenost na odlišném stupni. Různá hnutí, která se tam tvoří, jsou sice národní povahy, všechny ale zahrnují tytéž základní požadavky: Mladí lidé chtějí mít přístup ke vzdělání, práci a bydlení.

Mladí lidé dnes žijí v podmínkách, které jim (už) neumožňují, aby uspokojili své požadavky, jež jsou ve skutečnosti jejich základními právy. Na to, aby si člověk našel bydlení, nebo dokonce mohl posílat děti do školy, už v mnoha izraelských či anglických městech nestačí dobře vystudovat a mít práci.

Zatímco vlády nalévají miliardy eur do trhů jen proto, aby se nerozhněval posvátný Dow Jones, sociální dávky mizí jako dým. Jedině hrstka těch, kdo na systému vydělali, ti, kdo úzkostlivě sledují vývoj kurzu na burze nebo diskutují u čaje o rozdílu mezi frustrovanou a kriminální mládeží, jedině ti se mohou ještě divit, když slyší, jak na tyto politiky padají obvinění z čirého cynismu v zemích, jako je Španělsko, Řecko nebo Velká Británie, kde míra nezaměstnanosti postihuje v uvedeném pořadí 44 %, 38 % a 20 % mladých.

Makléři jdou mládeži vzorem

Částky vypařující se na burze neznamenají nic v porovnání s oslabující se sociální vazbou. Když se člověk pere za to, aby mohl studovat v přeplněných aulách, aniž by ho zároveň živila představa, že jednoho dne uskuteční své sny, pak už Facebook jako ventil nestačí. Pak už stačí, tak jako v Anglii, jen bezpochyby tragický, leč běžný incident k tomu, aby potlačovaná frustrace vytryskla ve skrytu davu volně na povrch. Právě tak se lidé, jejichž nároky jsou oprávněné, mění v rabující výtržníky. V malém měřítku se zde opakuje to, čeho jsme svědky ve velkém měřítku: Seber, co můžeš, a zmiz. Duch traderů se přenesl na ulici.

Tyto excesy nezbrzdí ani policejní síly, ani krásná slova. Jednat musí političtí představitelé, a to rychle. Dočká se toho někdy generace mladých, která je dnes v ulicích? O tom lze pochybovat.