Zpráva Berlin, 1961-2011
Berlin, 13. srpna 1961. Východoněmečtí vojáci na stráži před Braniborskou bránou. Tuto fotografii použil komunistický režim k oslavě "vlastenecké obrany lidu."

Zeď mezi generacemi

Před padesáti lety začala vyrůstat Berlínská zeď. Před více než dvaceti lety pak tato zeď padla. Ale v rodinách, kde se o životě v NDR stále ještě nemluví otevřeně, zeď existuje nadále, píše mladý Berlíňan.

Zveřejněno dne 12 srpna 2011 v 13:32
Berlin, 13. srpna 1961. Východoněmečtí vojáci na stráži před Braniborskou bránou. Tuto fotografii použil komunistický režim k oslavě "vlastenecké obrany lidu."

Jak Berlínská zeď vyrostla a pak zase zmizela, to je už dlouho omílaná vzpomínka, o které lidé mluví snadno a často. V takové konverzaci se vždy zmíní NDR, pokojná revoluce a znovusjednocení Německa. Jako každá kolektivní paměť však na něco zásadního zapomíná: Na poslední, třetí generaci východních Němců.

Nám mladým východním Němcům bylo v době pádu Berlínské zdi nějakých osm, deset let. Většinu života jsme tudíž prožili ve znovusjednoceném Německu se všemi jeho svobodami. Byli jsme tu a starou přehradu mezi Východem a Západem nechali daleko za sebou. Málem jsme tomu sami uvěřili.

Ta zeď je však pořád v nás. Ještě stále si v sobě nosíme pár vybledlých vzpomínek na odpoledne strávená v Pionýru. Někteří z nás, v slepé důvěře k rodičům a učitelům, si na různá výročí připínali červené karafiáty. Další byli zase úplně zdrcení, když jejím rodičům zamítly žádost o výjezdní doložku. Stud a pýcha, předtím a potom, jdou pro nás ruku v ruce.

Ale to není všechno. Zeď byla stržena před dvaceti lety, ale my její přítomnost stále pociťujeme v našich rodinách. Dnes odděluje rodiče od dětí a určuje, co si pamatujeme a jak si to pamatujeme.

Newsletter v češtině

Pád NDR doprovázela zásadní ztráta orientace. Najednou nezmizela jen ta strana zdi, která nás věznila, ale i ta, která skýtala pocit jistoty. Se zdí zmizela země, kterou většina lidí určitě nemilovala, ale v níž měl každý svoje místo. Naši rodiče se ze dne na den museli potýkat s problémy, se kterými se nikdy předtím nesetkali. Museli dohánět ostatní a tápavě si najít cestu v systému, který se značně lišil od toho, o kterém snili. Strohé psaní od právníka nebo pojišťovny je dokázalo přivést k záchvatu existenciálního strachu, protože nikdo z nich vlastně nerozuměl, co pro ně ten dopis doopravdy znamená.

Představy našich rodičů o vlastním životě se najednou úplně vytratily. Jakoby všechno, co kdy předtím prožili, bylo vlastně špatně. Jednoho dne se prostě probudili v novém Německu a zjistili, jak jsou slabí. Že trvalá ondulace a Křesťanskodemokratická unie nikdy nesplní, co si od nich slibujete, na to museli přijít sami. Ať už byl jeden potomkem dělníka, ministra, nebo funkcionáře, náhle nic z toho nemělo sebemenší váhu. Nikdo ničemu nerozuměl. Všichni se cítili být vším zaskočeni.

Nejistota panující v našich rodinách, ale i v širší společnosti, nás, třetí generaci východních Němců, všechny spojuje. Prarodiče prošli válkou. Tvrdě pracovali, aby společně vybudovali NDR a pro sebe nové životy. Naši rodiče, kteří dospívali v padesátých a šedesátých letech, vyrostli, aniž by poznali jakoukoli další zemi.

Mezi roky 1975 a 1985 se v NDR narodilo 2,4 miliónu dětí. Vyrostly jako třetí generace v zemi, kterou už na mapě nenajdete. My jsme samozřejmě také neměli s novým systémem žádnou zkušenost, ale byli jsme mladí a neměli co ztratit. Pro nás se tu nabízelo více příležitostí než rizik. Dokonce jsme rodičům i trochu vysvětlovali, jak svět skutečně funguje.

Odvrácenou stranou hluboké nejistoty těchto časů je selektivní paměť, pokud jde o NDR. Naši rodiče se schovávají ve vzpomínkách, už dávno zpracovaných a uložených. O minulosti toho mnoho neříkají a dnes mluví většinou pouze o věcech, které je nepřivádějí do rozpaků. Nechtějí nijak ohrozit svoje pracně získané nové identity. A tak ze svých životů vyprávějí pouze epizody, které jsou sice plné mezer, jsou však alespoň snesitelné. Vyprávějí o družstvu, ve kterém všichni pracovali, o pondělních manifestacích a organizovaných dovolených. Ale my mladí jsme jim to tak dovolili. Sami jsme se jich nikdy neptali, až doteď. Byli jsme zticha.

Mlčeli jsme, protože jsme jim nechtěli svět dělat ještě komplikovanějším a zamotanějším. Byli jsme u toho, když si koupili první auto, podnikli první cesty na Západ, přišli o práci, hledali útočiště na své malé zahrádce.

A zrovna tak jsme nic neříkali, když se o NDR a době po zdi mluvilo veřejně. Byli jsme tehdy velmi mladí a nezapadali do diskurzu, který stvořil tak jednostrannou interpretaci dějin. Kdo by taky stál o to, veřejně vystupovat jako východní Němec? Jsme přece integrovaní a usilovní, ambiciózní a často kapitalističtější než mnozí lidé ze Západu. Raději jsme dávali přednost popírání našeho původu, než abychom jej probírali s ostatními.

Cenou za tento tichý smír bylo, že jsme zapomněli, jak se ptát: „Jaké to tehdy bylo, žít v totalitním režimu? Proč trval tak dlouho? Jaký to byl pocit, když vám oznámili, že musíte na vojnu, nebo že vás nevezmou na univerzitu? Kde je složka, kterou si na vás vedla Stasi, abych si ji mohl přečíst?“ Tyto otázky musejí být položeny, abychom dospěli k nové interpretaci historie, která bude komplexnější a bude obsahovat více protikladů než ta předchozí.

Nechceme, aby nám zůstala pouze volba mezi nahlížením na NDR jako na nelegitimní stát, nebo jako na zatuchlý kus nostalgie. Vyjádřit zatím nevyslovené znamená konečně prolomit zdi uvnitř našich rodin.

Berlín

„Studenoválečný Disneyland“

Nestalo se hlavní město Německa „Disneylandem studené války“? Tuto otázku si v každém případě kladou někteří politici i němečtí historici,informuje Der Spiegel. Ve chvíli, kdy se Německo chystá připomenout si 50leté výročí stavby Berlínské zdi, týdeník píše o městu, v němž se „řadu let vedla diskuze o podobě, kterou by měla mít připomínka nedávné minulosti, zatímco soukromí podnikatelé a investoři si hráli s těmi nejsymboličtějšími místy rozdělení, se svými vlastními koncepty a komerčními projekty“. Díky projížďkám kolem zbytků Zdi Trabantem Made in DDR a rekonstrukci kontrolních stanovišť na hranici mezi Východem a Západem „NDR ožívá v podobě atrakce pro turisty,“ vysvětluje týdeník.

A přesto, „měla mít Zeď během dlouhých let jen jeden osud: zbourání“, připomíná Spiegel a upozorňuje na averzi starších generací k této bariéře, která byla dlouho synonymem hanby. Dnes by se těch několik kilometrů betonu mohlo stát součástí „Střediska studené války“, muzejního projektu, který by představil „rozdílné aspekty rozdělení“ mezi SRN a NDR a návštěvníkovi by nabídl „globální pohled“. „Vzhledem k tomu, že muzea a historické památky ve městě navštíví ročně 5,5 milionu návštěvníků, je evidentní, že zájem o moderní historii Berlína nebyl nikdy tak velký,“ uzavírá Spiegel.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma