Gramatici mě čas od času rozesmívají. Popisují francouzštinu jako příšerně složitý, komplikovaný jazyk, plný šmodrchanců, které je třeba rozmotávat se zručností přadleny. Je to, jako by všichni chtěli odhalit protimluvy, nejistá místa našeho jazyka, který je se svými nepravidelnými slovesy, příčestími, jež se nedokážou shodnout, přídavnými jmény ponechanými bez dozoru, singulárními plurály a starými zašlými časy prezentován jako snůška nerozumu; člověk by zkrátka na základě takového popisu považoval chudinku francouzštinu za nějaký arabský bazar!

Vezměte si kupříkladu mluvnické rody, které jsou ve francouzštině velmi arbitrární, zatímco maďarština nemá pro obecná jména ani mužský, ani ženský rod. A angličtina také ne. Ó, maďarština! Ó, angličtina! Neutra všech zemí, spojte se! Ano, jistě, není tu žádný rozumný důvod k tomu, abychom říkali la table a le bureau, aby růže byla ta a liliový květ ten – s tím ať si hlavu lámou Maďaři!

Mám chuť postavit se na odpor vůči těmto nářkům a vyslovit pouhou domněnku: co kdyby právě tato subtilní krajkovitost představovala jednu z tajných zbraní francouzštiny? No? Ta růže a ten liliový květ… Velice mě překvapilo tvrzení jednoho mladého matematika, který říkal, že v oblasti fundamentální matematiky je v mezinárodním měřítku nejvýkonnější právě francouzská skupina badatelů, a to proto, že „využívá francouzštinu“, a ne angličtinu jako ostatní vědci. Nad podobnými názory bychom se měli pozastavit… Vždyť právě tato komplexita našeho jazyka, nejistého, nestabilního a vrávorajícího pod tíhou oné změti naprosto iracionálních mužských a ženských rodů, by možná mohla vysvětlit zmíněné vlohy pro matematiku!

Co když právě tento krajkovitý jazyk podporuje žonglérství vlastní matematice, co když ten, kdo takovou „iracionální“ řeč dokonale ovládá, dokáže lépe porozumět absurdnímu šílenství matematického bádání, v němž ne vždy platí, že 2 a2 jsou 4? Oh la la! Do jakého bludiště nás tato myšlenka vede? Krom prastaré konvence neexistuje žádný rozumný důvod k tomu, aby liliový květ byl mužského rodu a růže ženského. Žádný! Ale co když tato absurdita vztažená na jazyk jako celek udržuje francouzského mluvčího v jisté opatrnosti, obezřetnosti? A co když tento aspekt, říkám si, částečně přispívá k rozvoji matematického ducha a vysvětluje onu záhadu: jak to, že jsou francouzští, resp. frankofonní matematici ve výzkumu na světové špičce? Ale ale, milí čtenáři, cítím, že ve vás narůstají pochybnosti. Kromě francouzštiny si možná žádný jiný jazyk mezi svými blízkými západními sousedy nenárokuje tuto neustálou bdělost, potřebu přemýšlet v každém záhybu věty nad shodou…