Jak zachránit euro? Zbavme se Německa.

I přes veřejně deklarovanou jednotu se vize budoucnosti Evropy v Paříži i Berlínu značně liší. Německo se stalo hlavní překážkou na cestě k hlubší integraci. Podle autora úvodníku listu The Times by se proto měla vedení chopit Francie bez ohledu na svého největšího partnera.

Zveřejněno dne 18 srpna 2011 v 14:19

Čím více se naplňuje „federální osud“ Evropy, tím více se projevuje další nedokonalost evropského projektu. Ta je mnohem vážnější než rozpor mezi měnovou a fiskální politikou zemí eurozóny.

Asi každý souhlasí s tím, že Evropa stojí před jasnou volbou: Buď opustí euro nebo učiní zásadní krok ke „skutečné evropské ekonomické vládě“, tak jak ji definoval prezident Sarkozy po pařížské schůzce 16. srpna.

V praxi to bude znamenat dvě věci. První z nich je částečná výměna dluhů národních vlád za tzv. euroobligace, které budou společně garantovány všemi zeměmi eurozóny a jejich daňovými poplatníky. Tento model se silně nelíbí Německu, Rakousku a dalším věřitelským státům a během schůzky s německou kancléřkou Angelou Merkelovou bylo toto řešení opětovně odloženo, nicméně odpor k němu pomalu slábne.

Druhou podmínkou, požadovanou věřitelskými zeměmi jako “něco za něco”, bude ústřední kontrola nad daňovou politikou a vládními výdaji. Tu získá evropské federální ministerstvo financí s právem veta nad fiskálními politikami všech členských států. Velmi silně proti jsou samozřejmě Řecko, Itálie, Španělsko a další zadlužené státy, ale jejich odpor už rovněž začíná oslabovat. Navrhnout na šéfa tohoto nového výboru „europrezidenta“ Hermana Van Rompuye, předsedu Evropské rady, asi nebyl úplně nejlepší krok správným směrem. Nicméně první zásadní nedostatek euro projektu – rozpor mezi jednotnou měnou a mnohočetností rozdílných národních fiskálních politik – může nakonec být stále ještě vyřešen ve prospěch federalismu. Koneckonců ten byl vždy konečným záměrem skutečných „otců zakladatelů“ eura, Françoise Mitterranda a Helmuta Kohla.

Newsletter v češtině

Evropa musí nyní čelit i druhému nedostatku – a to faktu, že německé a francouzské koncepce federální Evropy se vzájemně vylučují. Nejenže mají oba národy velmi odlišné názory na centralizaci vlády a naopak na její decentralizaci, ale řečeno mnohem neomaleněji, jejich vize federální Evropy jsou fundamentálně neslučitelné i pokud jde o základní mocenskou politiku.

Němci věří, že jsou evropskou ekonomickou supervelmocí, a tak si osobují právo řídit eurozónu v souladu s jejich modelem. Francouzi jsou jsou zase přesvědčeni, že to byli oni, kdo byl historicky diplomatickým, intelektuálním a byrokratickým vůdcem Evropy a nahlížejí na sebe jako na rozené manažery všech evropských institucí. Pokud má euro přežít, tak opravdu zásadní problém, který se musí co nejdříve vyřešit, není v tom, jestli je federální Evropa nutná, ale zda vznikající federaci povede Německo nebo Francie.

V současné době je Německo považováno za dominantního hráče, protože během nynější eurokrize funguje jako pokladník. Pokud ale bude Nicolas Sarkozy se svými kartami zacházet obratně, hra by se ještě mohla úplně otočit. Předpokládejme, že francouzský prezident zareaguje na poslední bezvýsledné jednání na nejvyšší úrovni nějakým skromným návrhem. Mohl by třeba argumentovat, že Německo během této krize odmítlo podpořit euro. Berlín nesvolil ke společnému vydání euroobligací a rovněž nedovolil Evropské centrální bance refinancovat Itálii, Španělsko a Řecko tím, že by koupila jejich dluhopisy. Němečtí politikové dosud tvrdili, že země, které nejsou schopné splácet dluhy, by měly být z eura vyloučeny. Ale proč tento argument neotočit a z euroklubu nevyhostit naopak Německo?

Vzhledem ke svému nedostatku solidarity s ostatními zeměmi eurozóny by Německo skutečně mohlo být zdvořile požádáno, aby odešlo. Nebo by k tomuto rozhodnutí mohla vést nějaká politická revolta či rozhodnutí soudu uvnitř samotného Německa, zvláště pokud by ostatní členové eura ignorovali německé námitky a přinutili Evropskou centrální banku, aby nakoupila velké množství italských a španělských dluhů. Německo by pak vydalo novou marku a ostatní země by stály před jednoduchou volbou – buď následovat Německo a odejít z eurozóny, nebo pokračovat ve Francií vedené menší skupině, podobající se Latinské měnové unii, která mezi roky 1866 a 1908 sdružovala Francii, Španělsko, Itálii, Řecko a Belgii.

Dobrovolný německý odchod by znamenal mnohem méně právních a institucionálních problémů, než kdyby se euro rozpadlo kvůli násilnému vyloučení Řecka, Itálie, nebo Španělska. Německu by mohla být udělena výjimka z Maastrichtské smlouvy, podobná té, kterou už využívají Británie a Dánsko. Majitelé německých dluhopisů by také nic nenamítali, neboť jejich podniky by přešly na silnější měnu, novou marku.

Evropská centrální banka by mohla pokračovat tak jako dříve, jen bez německých (nebo holandských či rakouských) ředitelů. Bez německého veta by Evropská centrální banka měla možnost okamžitě skoupit takřka neomezené množství italských a španělských dluhopisů, stejným způsobem jako dluhopisy svých vlád nakupují Bank of England nebo americká Federal Reserve. Postupem času by se zbývající členové eurozóny shodli na nové smlouvě a vytvořili federální ministerstvo financí. To by mělo za úkol vydávat dluhopisy, za které by země ručily společně, a spravovalo by společnou fiskální politiku.

Všem románským zemím včetně Francie by takové řešení skýtalo obrovské výhody a nepřinášelo žádné opravdové nevýhody. Opět by získaly kontrolu nad svou měnou a použily ji na splácení dluhů svých vlád. Měnu by mohly znehodnocovat podle libosti, aniž by tím vyprovokovaly obchodní války se svými sousedy. Pro Francii by geopolitický přínos byl ještě větší. Už by nebyla odsouzena věčně hrát Německu druhé housle a neztrácela svůj národní charakter tím, že by se snažila být němečtější než Německo.

Země střední Evropy by se předháněly, aby byly přijaty do Francouzi vedené eurozóny, protože jedinou alternativou by zůstávaly nadhodnocené měny. Ještě důležitějším aspektem je, že Polsko a Maďarsko by se určitě daleko raději viděly jako evropské země následující francouzský kurz, než jako kolonie německé ekonomiky. A co by pro Francii bylo největší výhrou, francouzská byrokratická elita by opět získala nikým nezpochybňovanou vedoucí úlohu v evropském federálním projektu.

Němečtí vývozci a banky by mezitím urpěly ten největší možný deflační šok – možná tak velký, že by se Německo poníženě připlazilo zpátky a s „ocasem mezi nohama“ prosilo, aby ještě mohlo vstoupit do měnové unie vedené Francií. Zkrátka a dobře, francouzská diplomacie má nyní možnost jednou provždy dokázat svou převahu nad německou průmyslovou silou a ukázat, že je v Evropě dominantní silou. Tam, kde Clemenceau a Napoleon neuspěli, tam by Nicolas Sarkozy ještě mohl triumfovat. Le jour de gloire est arrivé!

Další názor

Odstavit Německo

Komentátor listu Financial TimesMartin Sandbu se domnívá, že jediná věc, která může evropským vládám zabránit v přijetí eurobondů je Německo. Řešení může spočívat v odstavení Německa od celého projektu.

„Vezměme si eurozónu bez Německa a jeho nejpravděpodobnějších partnerů – Nizozemí, Rakouska, Finska a Slovenska. A také mimo Řecka. Zbývajících 11 států může vytvořit dluhopisový trh o velikosti 3,5 miliardy euro s makroekonomickými daty jen nepatrně horšími než ve zbytku eurozóny.

Skutečnost, že by podmnožina eurozóny jednala samostatně, je proti bruselské etiketě. Ale evropskému duchu neodporuje snaha skupiny zemí sdílet svou suverenitu ve snaze ochránit svůj blahobyt o nic více než německá zatvrzelost. Ta by byla ospravedlnitelná v případě, že by Berlín musel celý projekt platit – ale celé je to o tom, že by nemusel.

Jak by neúčast mohla Německu uškodit? Pokud investoři dají přednost alternativnímu trhu s dluhopisy nominovanými v eurech, který bude větší a ekonomicky atraktivnější, může to zhoršit stávající dlužnickou pozici Berlína. Z politického hlediska by se voliči mohli obávat, že je evropská integrace připraví o mnohem víc, než kdyby se stali plátci za ostatní země eurozóny.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma