Ve světle posledních dvou desetiletí vyšly Litva, Lotyšsko a Estonsko z této transformace nanejvýš úspěšně. I přes realitu krize a strukturální překážky, které ještě zbývá překonat – korupce, vliv zájmových skupin či nedostatek konkurenceschopnosti na všech úrovních – se baltské státy dokázaly katapultovat mimo sovětský prostor. Již nejsou postkomunistickými státy, ale rozvíjejícími se západními zeměmi, které se svými hodnotami, stereotypy, problémy, normami i spotřebitelským chování blíží čím dál více západní Evropě.

Bylo nutné nejen přeorganizovat celou ekonomiku těchto zemí, ale i vytvořit soudní systém, který by reguloval jak politiku, tak život státu a společnosti. A to nepočítáme první kroky v zahraniční politice, za účelem upevnit vlastní nezávislost na mezinárodní scéně a začlenit se do západních institucí. Tyto transformace byly zcela bezprecedentní. Existovala jen vůle – nikdo s takovými reformami neměl dřívější zkušenost.

Dále od Ruska

Na rozdíl od svých severských sester se Litva ze sovětského prostoru vynořila jako etnicky relativně homogenní. Tím, že občanství udělila prakticky všem, kdo pobývali na jejím území, se jí podařilo vyvarovat se situace rozdělené společnosti, s kterou si mohou pohrávat Rusové. A pod záminkou „obrany práv rusky mluvících občanů“ zdiskreditovat vítězství demokracie v Estonsku a Lotyšsku či se vměšovat do jejich vnitrostátních záležitostí.

I přes rychle se měnící barvy vlád dosud baltické země vedly vysoce liberální a kapitalistickou, socio-ekonomickou politiku, kterou charakterizuje nespoutaný rytmus často kontroverzních privatizací. Dokonce i levicové vlády argumentovaly tím, že byly nuceny dokončit nastoupenou cestu k tržní ekonomice, kterou podporují mezinárodní instituce. Zároveň se však snažily zachovat post-komunistické dědictví.

Litva, Lotyšsko a Estonsko si díky svým impozantním hospodářským úspěchům vydobyly přezdívku Baltští tygři. I po poslední hospodářské krizi se region rychle zotavuje. Krize však zároveň zabrzdila ekonomický růst, nezaměstnanost roste a ani vysoká míra emigrace a korupce neumožňují vidět ekonomickou budoucnost příliš růžově.

Přechod k demokracii a hospodářské reformy probíhaly současně. Se znovuzískáním nezávislosti byly státy nuceny vyrovnávat se s novými politickými a ekonomickými realitami. Meteorickou rychlostí se objevil velký počet politických mesiášů, kteří mizeli stejně rychle, jakmile voliče zklamali.

Blíž k srdci Evropy

K Západu tyto státy tíhnou hned z několika důvodů. Nejprve to bylo z touhy po historické spravedlnosti. Následky sovětské okupace a připojení zemí k SSSR musely být anulovány. Oddělení baltického regionu od Evropy v roce 1940 tak po 50 letech skončilo. Litva, Lotyšsko a Estonsko věřily, že se vracejí do své rodné kolébky, kam dříve patřily. Navíc sblížení s mezinárodními organizacemi, které vyznávají stejné hodnoty, zvýšilo pocit bezpečnosti vůči vlivnému Rusku. A konečně EU byla pokládána za nové eldorádo, které bude užitečné jak ekonomicky, tak sociálně.

Všechny tři země se staly členy EU a NATO v roce 2004. Tím jejich integrace ale neskončila. Vstup do schengenského prostoru nebo snaha dohonit Estonsko a zavést euro jsou i nadále chápány jako přiblížení se k srdci kontinentu, což těmto zemím umožní vymanit se z okraje dvourychlostní Evropy.

Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou i nadále periferními státy západní Evropy – malé a bez vlivu. Jejich zahraniční politika se snaží převážně o posílení transatlantických vazeb, východního partnerství EU, hledání energetické bezpečnosti, přiblížení se skandinávským zemím a o politické zhodnocení nedávných událostí.

Z hlediska baltských států by se posledních dvacet let dalo pokládat za úspěch. Znovu nalezly svobodu a nezávislost, byla nastolena demokracie a blahobyt, a bezpečnost obyvatel vzrostla. Litva, Lotyšsko a Estonsko se sice nestaly Singapurem Baltu, pravdou však je, že skok ze sovětského systému do západního a dynamického prostředí je skutečně hodný tygra. Ten se jim povedl – těžko jim ale bude stačit.