Spuštění plavidla FGS Konrad-Adenauer před žádostivými zraky francouzských, britských a polských admirálů naplnilo očekávání. 55 000 tun profilové oceli pokřtěné šampaňským se svezlo na zvlněnou hladinu přístavních vod ve Wilhelmshavenu přesně v deset hodin. Za silného mrholení zazněl koncert sirén ještě k jednomu křtu: ke křtu námořnictva EU patnáct let po „Velkém procitnutí“.

„Kdo by býval věřil, že se Evropa, co se týče vlastní obrany, rozjede tak rychle a tak daleko? Zřejmě bylo zapotřebí, aby se jiná generace odrazila ode dna a konečně vystrčila hlavu nad hladinu. Pak už bylo, ale to neříkám nic nového, poměrně snadné najít nový elán...“ Martin Grand, v Evropě muž číslo jedna, neskrývá uspokojení. Jeho tým, který vyšel z voleb posílen, se k Severnímu moři dostavil v plném počtu. Dokonce i jeho italské rivalce, vyslané zpět do Štrasburku do čela opozice, se dostalo pověstného prezidentského šťouchu.

Konrad-Adenauer, výkvět nadstandardní rychlosti, se spolu se svými zásahovými jednotkami a celou škálou bezpilotních víceúčelových letounů připraví k vyplutí v roce 2034. Křižník jednotek EU rovněž signalizuje to, že se Německo vrátilo po dlouhé nepřítomnosti na vojenskou scénu. Mise zůstává nejistá. Ale vzhledem ke skomírající Severoatlantické alianci, nevyléčitelné nestabilitě islámského oblouku a nebezpečí narůstajícímu v ruskočínských končinách nemá Spolková republika na výběr. V důsledku chybějící strategie byla nucena připojit se k obranné ose.

Bylo skutečným zážitkem vyslechnout si kancléře, ministerského předsedu Její výsosti a šéfa Elysejského paláce, jak před Martinem Grandem opět a znovu promlouvali o „konečně sdíleném osudu“ a „společenství suverénních států“. Půlstoletí žárlivých scén upadlo do zapomnění. Berlín, Londýn a Paříž mají v uskupení, které se den ode dne víc a víc profiluje jako federace, rovné postavení. „Ménage à trois“ zažívá líbánky, Rusko klepe na dveře. U příležitosti 75. výročí Římské smlouvy vrátila Unie věci do správných kolejí. Pryč je doba žabomyších sporů kolem zemědělství, otázek týkajících se identity nebo ustavičných debat o revizi evropských smluv. Starý kontinent, vybudovaný na zmatcích kolem eura, přestal být zahleděn sám do sebe. Horizonty jsou vyšší, zorné pole širší. Méně institucí, více pravomocí. Jedna společná pokladna k udržení stability měny vůči dolaru a jüanu. Společné a důvěryhodné priority zahraniční politiky. A jako tečka společná obrana coby odpověď na výzvy doby.

To, co vypadalo jako nejsmělejší krok – ustanovení evropského prezidenta – bylo nakonec takřka přirozenou etapou. Stačilo sloučit posty dvou bruselských předsedů: předsedy Komise a předsedy Rady. Staré smlouvy to ostatně nezakazovaly. Angela Merkelová, zvolená v roce 2013 na základě konsenzu osmadvacítky, dokonce o tři roky později uspěla ve volbách kontinentálních. Euro bylo zdravé, samo ztělesnění Evropy. Po dlouhých desetiletích přišlo „Velké procitnutí“. Druhou roznětkou byl úpadek britské liry podlomené deficity a vykázané mezi měnové fosílie. Londýn nakonec dodržel padesát let starý slib. Od té doby, co konvertovala Velká Británie, přežívají ve stínu už jen švýcarský frank a nezlomná česká koruna. Sňatek mezi britským loďstvem Royal Navy a Francouzským námořnictvem následoval jako formalita. Nelson se marně obracel v hrobě.

Při zpětném pohledu by se dalo říct, že vůbec nejožehavější bylo zapojit do kolektivní hry Německo. Aby tak byla v Evropě jednou provždy zajištěna rovnováha mocenských sil, jak by řekl Rhénan Adenauer. Krize eura a model založený na disciplíně, jaký na začátku druhého desetiletí jednadvacátého století nastolila německá ekonomika, po sobě zanechaly jizvy. Itálie, Španělsko, bývalá Belgie, Irsko, Portugalsko a Řecko si ještě vzpomínají na čistky, jimž je vystavil Berlín za podpory Paříže a Mezinárodního měnového fondu. Několik měsíců to dokonce vypadalo, že je euro, o nějž se přetahovali zastánci ortodoxního přístupu ze Severu s bankrotáři z Jihu, odsouzeno k zániku.

Iluze Evropy, jejíž osud visí na rozhodnutí kancléřství, ale brzy pominula. Německo – velmoc drtící ostatní? Spolkovou republiku, které se díky vývozu podařilo překonat krizi rychleji než ostatním, také rychleji zasáhlo nové rozdělení světa a otevřená obchodní válka se „sinosférou“.

Rovněž je třeba říct, že Německo rychlo stárlo. Málo dětí, mnoho důchodců, skomírající poptávka – tendence je silná a demografové nakonec měli pravdu. Japonské prokletí číhá. Do roku 2040 bude Německo početně srovnatelné s Francií či Velkou Británií. Hypotézy o jeho dominaci v Evropě, jež se vynořily po pádu Berlínské zdi a sjednocení země, vzaly za své. Návrat zpět do řady se projevil i v zahraniční politice. Ať už šlo o povstání v Libyi, sjednocení Koreje nebo pákistánskou krizi, Berlín byl dlouhou dobu přesvědčen o tom, že v jeho zájmu je nikdy se nepřidat na žádnou stranu. Německo si tak nakonec proti sobě nikoho nepopudilo. Ale také nic nezískalo. Kvůli svému postoji promarnilo šanci na vstup do Rady bezpečnosti OSN.

Pro celou EU bylo skutečným katalyzátorem to, že Čína vytlačila jak Spojené státy, tak Evropu z pozice největších světových mocností. Svět byznysu se připravil na to, že se rameno vah opět posune na stranu Říše středu. Vlády a jejich stratégové ale neodhadli, co všechno to obnáší. Americká supervelmoc byla celkem vstřícná a přátelská. Nová velmoc je odlišná, má rozdílný vkus, kulturu i ideály.

Evropané se dál učí spíš angličtinu než mandarínštinu. Zacpávají si uši před cantopopem [hongkongský pop] a tváří se kysele na Red Lantern Studios. Co se imaginárna týče, ještě stále dávají přednost Hollywoodu... „Sinosféra“ pohltila jižní Asii a Dálný východ včetně Japonska a Tchaj-wanu. Své sítě spřádá i v Africe a v srdci Latinské Ameriky. Evropa a Amerika hledají náhradní model. Ani jedna ani druhá nechtějí přijít o svou duši. Každá nachází u té druhé z opačného břehu Atlantiku ubezpečující blízkost. Ale dynamika pokroku a bohatství se evidentně přesunula do jiného tábora. Kostky domina padají v rytmu trilionů jüanů.

Zhroucení evropského automobilového průmyslu (podobně jako předtím amerického), boom technologií a luxusního zboží ‚made in China‘, odkoupení značek Shell, Apple a dokonce i Clubu Med průmyslovými giganty napojenými na Peking – to vše způsobilo, že v Evropě bijí zvony na poplach. Podobně je tomu i s územními dohodami a bulimickými energetickými kontrakty, které hypervelmoc uzavřela s autokraty z Jihu. Rusko, jež se muselo rychle rozhodnout, si raději vyjednalo výměnu své ropy a plynu za příslib urychleného přijetí do evropského prostoru.

Evropa postupuje kupředu jen v době krize. Protekcionisté, kteří už deset let ovládají politickou scénu, sázejí na bipolární svět. Ten pravý recept proti úpadku, tvrdí. Martin Grand, muž „deglobalizace“, v tom našel odrazový můstek. Na jedné straně euroamerický trh se 3 miliardami spotřebitelů, zahrnující i Brazílii, Indii a Turecko. Na straně druhé zbytek světa. Mezi oběma ozbrojený mír a obchodní bariéry uzamčené na dva západy do té doby, než Čína konečně zkrotí své choutky.