V temném srdci Evropy leží země, která je skrz naskrz zkažená. Proslula jako bankovní skrýš, kam si severokorejský vůdce Kim Jong Il údajně tajně ulil miliardy dolarů. Její ekonomika je závislá na rozmarech vrtošivých mezinárodních finančních trhů. Zahraniční dluh země je per capita čtyřiaosmdesátkrát větší než až po uši zadlužených Spojených států (asi 3,76 miliónů dolarů, to znamená, že na každého muže, ženu i dítě připadá dluh 3,31 miliónů euro). Demokracie je tu spíš pro zasmání, podkopaná dědičnou a nezvolenou hlavou státu, která nejen že smí rozpustit parlament, ale v některých případech dokonce může jeho poslance sama jmenovat. Usoužení občané si dělají starosti, nakolik je jejich stále slábnoucí země dlouhodobě udržitelná. Není divu, protože cizinci tvoří 44 procent populace a ekvivalent dalších 25 procent musí do země každý den vtrhnout zpoza hranic, jen aby mohla vůbec fungovat.

A kde že je tato periferie Evropské unie, tento vřed na tváři kontinentu? Jedná se o Řecko? Nebo snad o Balkán? Ani jedno. Teď se podržte, jde o Velkovévodství lucemburské s 503 000 obyvatel, ta malá piha na mapě mezi Belgií, Francií a Německem.

Jistě, cyklisté a příznivci pěší turistiky mohou na tuto bukolickou zemi nahlížet jako na vzkvétající ráj, s její zvlněnou, zelenou, kopcovitou krajinou a svěžími pastvinami. A bankéři se zase mohou obdivovat jeho pozoruhodnému bohatství: Lucembursko se může pochlubit nejvyšším HDP na světě ve výši 108 832 dolarů (údaj z roku 2010). Ale něco tu přesto nehraje. Ubozí Lucemburčané jsou na tom podle indexu Happy Planet úplně nejhůř v Evropě, s výjimkou jediné země (svou pozici dokonce sdílejí s válkou zmítaným Súdánem). Nakupují více cigaret a alkoholu a na hlavu zanechávají větší uhlíkovou stopu než jakákoli jiná země. A přesto jejich národní motto zní: „Chceme zůstat tím, čím jsme.“

Musel jsem se to dozvědět: Mohlo by toto malé, ale velkou párty si užívající vévodství mít nějaký tajný recept na to, jak držet na uzdě temné síly trhající Evropu na kusy? Dorazil jsem tam jednoho bezmračného letního dne. Tiché, dobře udržované ulice hlavního města Lucemburska, nápaditě nazvaného Lucemburk, se zdály více než idylické. Během svého pobytu jsem jen jedinkrát pocítil, že se nacházím na kraji propasti. Bylo to tehdy, když jsem pohlédl dolů z kamenného a elegantního Pont Adolphe, Adolfova mostu, do strmé, bujnou vegetací porostlé rokle, která protíná město. Osmnáctičlenná vojenská dechovka v centru města vyhrávala známou píseň „Come Fly With Me“, zatímco dobře oblečení lidé bílé barvy pleti pomalu vcházeli a pak zase vycházeli z luxusních prodejen řetězců prestižních značek na okraji půvabného starého města. V dáli se ve slunci blýskala řada investičních bank, shodně obrněná okolí zrcadlícími fasádami.

Zabloudil jsem do elegantního bistra, z něhož se pulzující rytmy linuly až na Rue de la Boucherie, nejmódnější ulice v centru starého města – jedno z těch míst kde se, jak mi řekl číšník, přes víkend scházejí bankéři, aby do sebe nalili značné množství alkoholu. Jak mi vysvětlil Panagiotis Meidanis, osmnáctiletý číšník se zkosenou patkou vyčesanou á la Elvis Presley, láhev whiskey v Lucembursku se oproti jeho rodnému Řecku prodává za polovinu ceny. A tam si přitom lidé přijdou jen na zlomek zdejších výdělků, zvláště v této době. „Když o víkendu zavíráme, vždycky chtějí ještě,“ říká o svých zákaznících Meidanis. „Ale z nějakého záhadného důvodu se nikdy neperou.“

Ale co ten o tom ví? Potřeboval jsem najít nějakého skutečného Lucemburčana. Setkal jsem se s Georgesem Hausemerem, který vydal jeden z pozoruhodně malého počtu románů v místním jazyce Lëtzebuergesch, lucemburštině. Hausemerův román z roku 1998 Iwwer Waasser (Nad vodou) je příběh rozpadlého manželství, zasazený do bankovního světa, který je, jak autor sám říká, „miniaturním portrétem“ lucemburské společnosti.

Ale když jsem se ho zeptal, zda jej jeho osobní podíl na zahraničním dluhu ve výši 3,76 miliónů dolarů v noci budí ze spaní, řekl mi: „To je skutečně pravda? Tady o tom nikdo nemluví.“ „Jsme tak trochu ztracený.“ Mluvil ale o pronikání „cizích“ jazyků – francouzština se tu používá jako oficiální řeč, zatímco němčina a angličtina jsou obvyklejší v podnikatelských kruzích – a odlišných kultur. Jak říká, výsledkem je, že tato země obchodu a bankovnictví „přichází o všechno ostatní.“

Pro lepší pochopení moderního lucemburského raison d'être jsem se spojil s Igorem, bláznivě oblečeným bankéřem něco přes třicet, který souhlasil s rozhovorem pod podmínkou, že nezmíním jeho jméno ani název firmy, která jej zaměstnává. Igor mi řekl o sturm und drang, které finanční krize roku 2008 přinesla jeho ubohé zemi. Stěžoval si, že místní trh s realitami se stále nevzpamatoval a zůstává pod úrovní svého někdejšího vrcholu a co je ještě horší, že v reakci na finanční krizi vláda zavedla zvýšení daní z příjmů. „O kolik se daň zvýšila?“ zeptal jsem se zděšen. „Ale, jen o malé procento,“ odpověděl. (Pro poplatníky s vyššími příjmy vzrostla sazba daně o jedno procento.)

Proč se smiřovat s takovým strádáním? „Zdejší kvalita života,“ sdělil mi Igor a nasoukal se do svého elegantního stříbrného sedanu. „Musí být ta nejlepší, kterou lze mít – zvláště se vší tou státní pomocí.“

Možná jsem se pouze bavil se špatným okruhem lidí. Potřeboval jsem tedy najít odcizené mladé lidi této země, ty budoucí úderné jednotky přinášející změnu. Před příjezdem do vévodství jsem kontaktoval jednoho z nejznámějších současných umělců, úspěšného mladého filmaře Maxe Jacobyho. Ale jak se ukázalo, žije v Londýně. Přes e-mail mi sdělil, že si už vůbec nedovede představit, že by žil v Lucembursku, protože tam ho vždy po krátké době „začne všechno svrbět a zase chce hned odjet.“ „Aha!“ pomyslel jsem si. „Tady se formuje mladý revolucionář, který byl pro svou tvůrčí vizi nucen odejít do exilu!“

Jacoby mluvil o uspávacím pohodlí svého domova. Popsal je jako místo, kde si zkušený učitel může vydělat až 100 000 dolarů ročně. „Proč pracovat jako hladovějící umělec,“ napsal, „když si můžete vydělávat na živobytí výukou abecedy?“ Snažil jsem se dobrat příčin jeho frustrace: „Nejsou tam žádné autentické čínské restaurace,“ postěžoval si mi. A dokonce „ani jediná korejská.“

Nakonec jsem se odhodlal zamířit přímo do útrob bestie a navštívit Luciena Thiela, bývalého předsedu Association des Banques et Banquiers, asociace sdružující banky a bankéře, a také aktivního poslance. K mému překvapení připomínal daleko méně výkonného bankéře a mnohem více laskavého Santa Clause. Chtěl jsem vědět, jak to celé mohlo dojít až tak daleko? Může toto šílenství pokračovat do nekonečna? Řekl mi, abych se posadil a pak mi vyprávěl o kořenech lucemburského ekonomického úspěchu: Ten začal výrobou ocele a postupně se vyvinul na specifické oblasti zaměřené bankovnictví. Dnes, řekl mi, je Lucembursko druhé v počtu investičních fondů hned za Spojenými státy.

Ale co ten ochromující dluh? Pro Lucembursko nepředstavuje žádnou hrozbu, trval si na svém Thiel, protože země už neprodukuje mnoho věcí, které by ještě měly ekonomický význam. V zamyšlení jsem se poškrábal na hlavě. Neznamená to, že bychom byli tak produktivní, ale protože spravujeme tak ohromné množství peněz, i nám z něj něco spadne do klína,“ poučil mě Thiel s mrknutím oka. Ale určitě existuje něco, naléhal jsem na něj, čeho se obává. Jeho úsměv poněkud pohasl. „Znepokojuje mě, že naše kvalita života je tak vysoká, že na ni můžeme začít pohlížet jako na dar od Boha a příliš zpohodlnět.“ „Zeptejte se lidí, co by chtěli, aby se nezměnilo,“ řekl mi Thiel, „a odpoví vám: Být tak bohatí, jako jsme teď.“