Naše prokletí spočívá v tom, že jsme odsouzeni k tomu, abychom neustále bojovali tu poslední válku. V Libyi se proto dopouštíme těch úplně stejných starých hříchů.

Muammar Kaddáfí se vytratil poté, co slíbil, že bude bojovat až do smrti. Neudělal náhodou to samé i Saddám Husajn? A samozřejmě, že když Saddám zmizel a americké jednotky začínaly mít v roce 2003 kvůli povstalcům těžké ztráty, americký civilní správce Iráku Paul Bremer, generálové, diplomaté a samozvaní televizní „experti“ všem tvrdili, že ozbrojenci z hnutí odporu jsou „fanatičtí“ a „na smrt odhodlaní“ Saddámovi stoupenci, kteří si neuvědomili, že je po válce. A jestliže tedy Kaddáfí a jeho syn s vejcoidní hlavou zůstanou na útěku – a pokud násilnosti neskončí – za jak dlouho se zase jednou setkáme s „fanatickými stoupenci“, kteří jednoduše nepochopí, že u vesla jsou dnes hoši z Benghází a že je po všem? A opravdu. Během 15 minut – a to doslova – během nichž píšu tyto řádky (včera 24. srpna ve 2 hodiny odpoledne) reportér Sky News oživil pojem „fanatičtí stoupenci“ jako označení pro Kaddáfímu oddané muže. Chápete, co tím chci říct?

Není zapotřebí dodávat, že pokud jde o Západ, dělá vše jen pro blaho toho nejlepšího z možných světů. Nikdo nerozpouští libyjskou armádu a nikdo ani oficiálně neupírá Kaddáfího lidem budoucí roli v jejich státě. Nikdo navenek nedělá ty samé chyby, které jsme dělali v Iráku. A na bojišti není ani jedna vojenská bota. Neexistuje ani žádná zdí obehnaná a od zbytku světa izolovaná zelená zóna, v níž by se západní zombie pokoušely řídit budoucnost Libye. „Je to na Libyjcích,“ tak zní radostný refrén, který je možno zaslechnout v americkém State Department, britské Foreign Office i ve francouzské Quai d'Orsay. My s tím nemáme nic společného!

Ale samozřejmě, že ta masivní přítomnost západních diplomatů, zástupců ropných gigantů, dobře placených západních žoldnéřů a pochybných britských a francouzských vojáků – kteří všichni předstírají, že jsou „poradci“, a nikoliv účastníky – představuje zelenou zónou v Benghází. Možná že tam (zatím) nejsou kolem nich žádné zdi, ale ve skutečnosti řídí Libyi prostřednictvím různých lokálních hrdinů a uličníků, kteří se prosadili jako místní političtí mocipáni. Jsme schopní i přivřít oči nad vraždou jejich vlastního velitele – z nějakého důvodu už jméno Abdul Fatah Júnis nikdo neskloňuje, ačkoliv byl v Benghází zlikvidován teprve před měsícem – ovšem přežít mohou, jen pokud se připoutají k našemu západnímu pupečníku.

Samozřejmě, že tato válka není to samé jako naše perverzní invaze do Iráku. Dopadení Saddáma jen přimělo povstalce k nekonečně většímu počtu útoků na západní jednotky – protože ti, kdo se báli přidat k povstalcům z obavy, že by Američané mohli Saddáma opět postavit do čela Iráku, tyto zábrany ztratili. Ale zatčení Kaddáfího spolu s jeho synem Saífem by bezpochyby konec prokaddáfíovského odporu proti rebelům urychlilo. Skutečnou obavou Západu – palčivou právě teď, protože se může přes noc změnit – by měla být možnost, že se autorovi Zelené knihy podařilo dostat bezpečně do jeho rodné Syrty, kde kmenová loajalita může být silnější než strach z libyjských jednotek podporovaných NATO.

Syrta, jejíž ropná pole Kaddáfí na úplném začátku své diktatury po revoluci v roce 1969 otevřel pro velké zahraniční investory, není žádný Tikrít. Je to místo konání první velké konference Africké unie, která se uskutečnila jen 16 mil [26 km] od místa, kde se sám narodil, města a regionu, který v ohromné míře z jeho 41leté vlády profitoval. Řecký zeměpisec Strabón napsal, že tečky pouštního osídlení na jihu od Syrty připomínají na mapě Libye skvrny na leopardí kůži. Kaddáfímu se tato metafora musela líbit. Téměř 2 000 let později byla Syrta branou mezi dvěma italskými koloniemi Tripolskem a Kyrenaikou.

A bylo to právě v Syrtě, kde byli „rebelové“ během šestiměsíční války poraženi „loajalisty“. Tyto absurdní nálepky budeme muset bezpochyby brzy prohodit – ti, kteří dnes podporují prozápadní Národní přechodnou radu, se budou muset nazývat loajalisty a z Kaddáfího rebelů se stanou „teroristé“, kteří budou napadat naši novou prozápadní libyjskou administrativu. Ať už to bude jakkoli, Syrta, jejíž obyvatelé nyní údajně vyjednávají s Kaddáfího nepřáteli, může brzy patřit mezi nejzajímavější města v Libyi.

O čem tedy Kaddáfí právě teď přemýšlí? Máme za to, že je zoufalý. Ale opravdu je tomu tak? V minulosti jsme jej častovali množstvím adjektiv: vznětlivý, šílený, vyšinutý, neodolatelný, neúnavný, umíněný, divný, státnický (charakteristika Jacka Strawa), tajemný, exotický, bláznivý, osobitý a – v poslední době – tyranský, vražedný a ukrutný. Ale v tomto zkresleném a vypočítavém náhledu na libyjský svět by Kaddáfí udělal lépe, kdyby přežil a žil – aby mohl pokračovat občansko-kmenový konflikt, a tedy ničení nových libyjských přátel Západu v bažinách guerillové války – a pomalu podkopávat kredibilitu nové „přechodné“ moci.

Avšak nepředvídatelná povaha libyjské války způsobuje, že slova stěží přežijí zanesení na papír. Možná, že se Kaddáfí skrývá v podzemí v tunelu pod hotelem Rixos – nebo v hale jedné z vil Roberta Mugabeho. Pochybuji o tom. Dokud se nikdo nepokusí vybojovat válku, která této předcházela.