Co jsme si všechno nevyslechli! Válka vázne. Povstalci jsou dezorganizovaní, nedisciplinovaní a zchromlí. NPR je rozdělená, roztříštěná na vzájemně soupeřící skupiny a podřízená kmenovým spojenectvím. Kmeny věrné Kaddáfímu začnou klást v příhodnou chvíli ve svých tripolských baštách tvrdý a dlouhodobý odpor. A Nicolas Sarkozy se pustil do riskantního a málo uváženého dobrodružství, přičemž jeho vlastní političtí přátelé sní jenom o jednom – jak ho z něho vytáhnout.

Pravda je ta, že zde proti sobě opět stanula dvě široká uskupení, stará jako sama věc politická, jimiž jsou na jedné straně věčná rodina ani ne tak nepřátel lidu či přátel despotů, jako spíše jedinců ochromených Mocí, uhranutých Tyranií – věčná rodina těch, kteří si neumějí představit, byť jen představit, že by diktatura mohla být řádem přechodným, pomíjivým jako jsou všechny lidské řády, ba možná i víc; a na straně druhé velké uskupení těch, jimž tato podivná vášeň, toto ochromení duše Gorgonami anebo jiným chladným přízrakem nezatemnilo úsudek a kteří jsou schopni si uvědomit, alespoň uvědomit, že diktatury drží při životě jen tou silou, kterou jim připisujeme – to znamená strachem, jež vzbuzují u svých poddaných, a hlubokou uctivostí, jež vyvolávají ve zbytku světa – a že když tato síla zmizí, když se rozplyne jako zlé kouzlo nebo přelud, pak se rozpadnou jako hrad z písku nebo se z nich stanou papíroví tygři. Až přijde čas, vypovím podrobněji, čeho jsem byl v Libyi a mimo Libyi svědkem za posledního půl roku, který možná změnil tvář tohoto počátku století.

NPR vyzrála

V tuto chvíli ale chci vzdát hold těm, kdo tam i zde neztráceli naději v sázku na prostou lidskou svobodu, sázku tak přirozenou, a přitom mnohými považovanou za nesmyslnou.

Chci uznat zásluhy libyjských bojovníků, o nichž jsme se odvážili mluvit jako o zajících pelášejících před legiemi čerta z pohádky, které jsem ale měl to štěstí potkat na frontách v Brize, Adžedábíji, Guališi a Misurátě a kteří opět prokázali onu nepřekonatelnou sílu, jež jsem po celý život nacházel u lidí, kteří bojují ve válce, aniž by ji milovali.

Chci vypovídat o čestnosti NPR, jejíhož zrodu a postupného zrání jsem byl svědkem a která, sdružujíc muže a ženy různého původu, zapřisáhlé demokraty, stejně jako přeběhlíky od kaddáfismu, lidi navrátivší se z dlouholetého exilu, stejně jako vnitřní odpůrce, sama neměla žádnou zkušenost s demokracií a o nic víc zkušeností s vojenstvím, ale navzdory tomu všemu dokázala připsat ke světovým dějinám odboje jednu nádhernou stránku.

Chci vyslovit uznání evropským letcům, zejména francouzským, kteří bojovali ve válce, jež nebyla tak zcela jejich, kteří ale byli pověřeni úkolem věnovat potřebný čas na pomoc civilnímu obyvatelstvu, k němuž dostali mandát od OSN. Letcům, na něž se snášel hněv netrpělivců, kterým dvaačtyřicet let diktatury nepřišlo dlouhých, kteří ale, jakmile se jednalo o záchranu nevinných, považovali po sto dnech čas za nekonečný. Letcům, kteří se občas sami museli vystavit nebezpečí, než by riskovali, že zasáhnou civilní terč.

Rebelové napsali novou stránku v dějinách své země

A pokud jde o Nicolase Sarkozyho, nemusíme být na jeho straně a nemusíme, tak jako v mém případě, se zbytkem jeho politiky souhlasit. Jak ale neuznat, že to byla právě Francie za jeho prezidentství, která se chopila iniciativy a provázela svobodnou Libyi při jejím zrodu? Jak neocenit nebývalou houževnatost, jakou prokázal v každém stádiu této války? A jak nekonstatovat, že pro Libyi udělal to, co se takový François Mitterrand až do konce zdráhal udělat pro roztříštěnou Bosnu?

Povstalci, podporovaní Francií a ostatními spojenci, napsali novou stránku dějin své země. Mimo svůj vlastní stát zahájili éru, o níž se lze jen stěží domnívat, že nebude mít dopad na celý region, jmenovitě Sýrii. Tento protiklad války v Iráku, tato vojenská intervence, jež neshodila demokracii na hlavu mlčícímu lidu, ale opřela se o povstání, které už po ní volalo a které už si vytvořilo přechodné, nicméně legitimní zastoupení, i ona zůstane zapsána v análech.

Co umírá: Dřívější koncepce suverenity, kde jsou všechny zločiny povoleny za předpokladu, že se odehrávají uvnitř státu. Co se rodí: Myšlenka univerzálnosti práv, jež není jen zbožným přáním, ale pevným závazkem pro každého, kdo skutečně věří v jednotu lidského pokolení a hodnotu práva na vměšování se, které je s tím spojené. Přijde samozřejmě čas otázek, pochybností a možná i přehmatů, vyřizování účtů či prvních nezdarů. Hloupí jsou ale ti, kdo v tuto chvíli ohrnují nos nad čirou radostí, kterou tato ve všech směrech strhující událost musí vyvolávat.