Kdyby se v těchto dnech vydal čínský nebo indický investor s kapsami naditými několika miliony dolarů či eur do Evropy a hledal, kam je investovat, našel by kontinent, kde po letech poklidu opět zavládlo napjaté politické a sociální klima.

Nepokojům v Londýně, jež rozpoutala smrt devětadvacetiletého gangstera, stále není konce. Nezahlédli jsme během nich jediný transparent či ceduli. Cílem demonstrantů bylo očividně ničení a rabování. V noci po prvních násilnostech, k nimž v Londýně došlo, se objevovala snaha dát těmto především kriminálním činům politickou dimenzi. Velice brzy se názory sjednotily na tom, že shromáždění organizovaná na Twitteru jsou činem obětí necitlivé politiky úsporných opatření vedené konzervativci a liberálními demokraty.

Evropa si žila nad poměry

A hned se vyrojí komentátoři a experti, kteří prohlašují, že oni věděli už dávno, že jediným způsobem, jak předejít takovým nepokojům ve čtvrtích, je poskytnout jim více prostředků. A jako obvykle začnou podsouvat názor, že bude-li britská vláda ve své politice úsporných opatření nadále pokračovat, budou se anarchistická hnutí tohoto typu jen množit. Reakce labouristických poslanců angažujících se v citlivých čtvrtích je odlišná: Vůči násilnostem páchaným během těchto shromáždění neprojevují žádnou shovívavost a jejich podněcovatele nazývají pravým jménem – zločinci.

Londýnské nepokoje představují jistou formu hooliganismu [hooligans, chuligáni – dnešní označení radikálních (zejména fotbalových) fanoušků] sociálně poražených, o něž se společnost nezajímá. Najdeme mezi nimi i lidi, kteří se již neřídí žádnými hodnotami. Zvykli si na příděl peněz od státu a bědují, když se dávky snižují. V dohledné budoucnosti se s tímto problémem bude potýkat mnoho Evropanů, především pak mladých lidí. Všechny evropské země si žily částečně nad poměry a všechny si bez výjimky budou muset utáhnout opasek. Tak padne jedna ze zastaralých iluzí Evropské unie, tj. představa, že v prosperující Evropě se vždycky všechno urovná, aniž by se člověk strhal. Za mír posledních 66 let bylo třeba zaplatit – neustále rostoucí štědrostí sociálního státu. S tím je dnes konec.

Žádné plány na zítřek

Tento typ hnutí mládeže, která si neuvědomuje, že si její generace žije daleko lépe než ta předchozí, poukazuje na její obavy a zároveň letargii. Po kvalifikovaných lidech je sháňka všude, jak v zemích prosperujících, tak rozvojových. Vzdělaná mládež před sebou nikdy neměla tak široké perspektivy. Chce se po ní jen to, aby byla zvídavá, flexibilní a podnikavá. To jsou vlastnosti, které této povykující frakci mladých výrazně scházejí.

Tam, kde protestující požadují širší a kvalitnější nabídku vzdělání za účelem zlepšení pracovních vyhlídek pro každého, není podnět k demonstracím nijak zvlášť heroický nebo spektakulární, ale odůvodněný. V Itálii a ve Španělsku dosahuje míra nezaměstnanosti vrcholu. Mladým lidem se čím dál více uzavírá horizont. Touží po stejných královsky štědrých výsadách, z nichž těžila generace jejich rodičů, a nechápou, že právě udržování těchto privilegií jim zabraňuje vstoupit na trh práce. Demonstranti z Madridu a Atén bohužel často patří k těm, kdo ve skutečnosti nemají žádný projekt a spokojují se se systematickým odmítáním všeho, co jim politika nabízí. To je sbližuje s mladými rebelanty, kteří v Londýně ničí vlastní čtvrti a nahánějí hrůzu sousedům, pokud je rovnou nezabijí.

Většina mladých Evropanů jsou pragmatici

K tomu, aby Evropa mohla přesvědčit zbytek světa o své životaschopnosti, potřebuje optimistický scénář, jak podotkl ve svém blogu novinář listuDie WeltClemens Wergin. Na mladých lidech tak leží veliká zodpovědnost, zejména nyní, kdy se zhoršuje demografická situace. Naprostá většina mladých Evropanů se rozhodla pro pragmatismus v nejlepším slova smyslu, tedy pro pragmatismus nikoliv hrdinný, ale zodpovědný: Obohacují si své životopisy, mluví několika jazyky a dobrovolně odjíždějí na několik semestrů či let do zahraničí na studijní pobyty.

Jinak řečeno nepokoje, které už několik měsíců hýbou Evropou, nelze považovat za emancipační hnutí, ale za pozůstatek staré Evropy, jež má velké ambice, ale je málo iniciativní a zavírá oči před hospodářskou realitou. Před tím, než investor z Číny nebo Singapuru zakroutí nevěřícně hlavou a odjede, bude moct v televizi zahlédnout budoucnost pro Evropu: Armádu mladých, kteří se na Twitteru domluví, že vezmou košťata a zametou Londýn. A místo nářků tak budou raději jednat.