Christine O. a Kai K. jsou příslušníky policie se zvláštním pověřením. Jsou členy útvaru na ochranu nezletilých a považují se nejen za vyšetřovatele, ale také za sociální pracovníky. Prostřednictvím dialogu a pravidelného kontaktu mají mladé lidi odrazovat od páchání závažných trestných činů. Pro hamburskou policii jsou jednou z posledních karet, na niž sází v boji proti zneklidňujícímu jevu: úmyslně zakládaným sériovým požárům parkujících vozidel.

Od roku 2004 skončilo na území města v plamenech 1 400 aut. Jen v letošním roce jich vyšetřovatelé napočítali k polovině srpna více než 330. I v Berlíně se už několik dní projevuje skutečnost, že „teror ohněm“ může vyděsit celé město. Zapáleno tam bylo přes šedesát aut a ušetřeny nezůstaly ani rezidenční čtvrti, jako Charlottenburg nebo Zehlendorf. Ze záludných kriminálních činů se velice záhy stala politická aféra. Do debaty zasáhla dokonce i Angela Merkelová, zneklidněná podle svých slov tím, že jsou lidské životy takto „chladnokrevně vystavovány nebezpečí“.

Rozkaz zněl jasně: „Zabránit druhému Londýnu“.

„Jednoho dne dojde i na mrtvé“

Útoky v hlavním městě byly dlouhou dobu zaměřeny proti luxusním vozům. Byly součástí ideologického boje za znovuzískání žádaných rezidenčníchčtvrtí a z velké části byly připisovány radikální levici. Poslední dobou ale trestní činy tohoto typu čím dál více připomínají ty, k nimž došlo v Hamburku, kdy se jejich obětí může stát úplně každý: majitelé luxusních sportovních kupé ze středu města, stejně jako vlastníci městských či rodinných automobilů z řadových domků na předměstí. Dokonce ani motorky a Vespy nejsou před vandaly uchráněny.

„Jednoho dne dojde i na mrtvé,“ obává se devětačtyřicetiletý Andreas Lohmeyer, který v Hamburku řídí útvar boje proti kriminalitě. Divizní komisař je vystaven obrovskému tlaku. Neřešitelný úkol, kterým je pověřen – ochránit proti vandalismu hamburské komunikace, tj. 4 000 km silnic a zhruba 720 000 registrovaných vozidel – jej každý den vystavuje těžké zkoušce. Andreas Lohmeyer je spoluodpovědný za jednu z největších policejních operací v dějinách města. Boj proti žhářství si už nyní vyžádal víc peněz než v minulosti vyšetřování teroristických činů Frakce Rudé armády nebo nepokoje kolem squattu v Hafenstraße [scéna sociálního hnutí v osmdesátých letech]. Jestliže výdaje na operaci odpovídají jejímu rozsahu, pak na sebe výsledky zatím nechávají čekat.

Naděje nyní policie vkládá do nové strategie spočívající v odrazování podněcovatelů nepokojů před tím, než přejdou k činu. Vzhledem k tomu, že žháře nedokážeme přistihnout při činu, zkusme alespoň nespouštět z očí ty, které považujeme za podezřelé, uvažuje policie. „Chceme vyslat signál,“ shrnuje Reinhard Chedor, šéf justiční policie spolkové země Hamburk. „Podstatou vzkazu je toto: Přátelé, nezapomínáme na vás, takže si dávejte pozor. Máme vás pod dohledem.“

Příslušníci útvaru „Požáry“, tj. kromě Christine O. a Kai K. dvacet dalších policistů, navštěvují ve skupinách po dvou některé adresy hamburské megapole. Vyzývají k pořádku, hlídkují, sepisují zprávy. V hledáčku mají kolem 6 000 osob, u nichž policie zjišťovala totožnost během loňských nočních prohlídek. Patří k nim ale i podezřelé osoby, které na sebe upozornily svými delikty: sprejeři, konzumenti hašiše, výtržníci, členové násilnických gangů.

Dívek je mezi nimi jen málo. Desítka skupin rapperů, s názvy jako RGK (Reisegruppe Kiez), NSK (North Street Klan) nebo 187 (číslo článku zákona, který v kalifornském trestním zákoníku definuje vraha), jejichž přítomnost je v některých čtvrtích města nepřehlédnutelná, mají pro mladé lidi velkou přitažlivost.

Krajně levicové skupiny jsou v Hamburku zastoupeny okrajově

Krajně levicové skupiny jsou tu kupodivu na rozdíl od Berlína zastoupeny jen málo. V autonomním prostředí, z něhož dříve vycházeli žháři a pro které bylo ničení luxusních aut součástí třídního boje, se stal tento způsob akce kontroverzním. V loňském roce stáli levicoví radikálové podle údajů policie pouze za 31 žhářskými útoky na automobily z celkových 297. Motivy těchto útoků zůstávají zamlžené. Jedná se o pouhý vandalismus? Závist vůči vyšším třídám? Smělý kousek umožňující zviditelnit se v gangu? Projev moci ze strany těch, jimž ve skutečném životě chybí?

Martin W. je jedním z mála žhářů, který se dostal před hamburský soud. Kvůli závislosti na drogách je už několik měsíců na nemocenské. V nepřítomnosti otce a matky a s tváří ještě poznamenanou rvačkou z předchozího dne vypráví bez okolků svůj příběh. Jak se on a jeho „kámoši“ Christopher a André jednu zářijovou sobotu v roce 2010 vypravili po šesti nebo sedmi pivech, vodce a několika jointech na slavnost ve čtvrti Schanze, kde jako každoročně vyhledávali šarvátky s policií. Když na pořádkové síly začaly dopadat první kameny a láhve, přidali se tři kumpáni v čele s Martinem W., který je sice zcela apolitický, ale „fízly“ nemůže vystát, spontánně k hnutí. Christophera si předvolala policie, ostatní pokračovali svou cestou. Při stavbě barikád proti vodním dělům se Martin W. a André spřátelili s Tomem a Kaiem, dvěma bratry, kteří nemají k nápadům nikdy daleko. Co kdybysme podpálili pár auťáků? Skvělý. V sousední ulici se brzy ocitá jeden Mercedes v plamenech. Nákupní cena vozu: 50 000 eur. BMW uniklo jen o vlásek. „Proč to děláte?“ křičí na ně z balkonu jeden z místních obyvatelů. „Protože nás to baví!“ odpovídá Tom.