Vyberte si jazyk
Rumunský prezident Traian Băsescu nedávno několikrát zmínil nutnost vytvořit Spojené státy evropské. To by však bylo možné jedině v případě, že by se jejich členové uvolili „vzdát se z ekonomických a finančních důvodů, které jsou v těchto krizových letech zcela zřejmé, velké části své suverenity.“ Tedy nutné zlo, taktika nutná k přežití v této části světa, který se musí potýkat s velkými problémy, nerovnostmi a provokacemi. Tento scénář není podle mého názoru ani realistický ani žádoucí, pokud by jeho vzorem byla federace typu Spojených států, jak výraz Traina Băsescu naznačuje. Navíc si myslím, že žádný existující federální systém na světě nemůže být Evropské unii modelem. Aby Evropa mohla fungovat jednotně (tak, jak už svým způsobem funguje), potřebuje základy jiné, takové, které jsou pro náš starý kontinent specifické a nesestávají pouze z nutnosti hospodářského přežití.
Evropské státy zaprvé nejsou obdélníky náhodně nakreslenými na zemském povrchu. Mají tisíciletou historii. Mají své vlastní jazyky, tradice, svou vlastní psychologii a étos, své vlastní kolektivní podvědomí složené ze všech vzpomínek, fantazií, stále otevřených ran a frustrací, jež nashromáždila společná historie. Tato minulost, která vyzařuje z každého oblázku, živí místní nacionalismy evropských národů, jejich komplexy nadřazenosti a podřízenosti. V Evropě není nic jednoduché - hranice ani zákony, které se mezi jednotlivými státy zásadním způsobem liší. Stejně jako se liší systém měr a vah či způsob jízdy na pravé či levé straně silnice. Všechna tato fakta, i ta zcela nedůležitá či všeobecná, tvoří dohromady systém odpudivých sil mezi jednotlivými zeměmi našeho kontinentu, který nelze ignorovat.
Pocit národní sounáležitosti zdegeneroval v agresivní a šovinistické nacionalismy
Národní povědomí, které jsme získali během doby romantismu a které zdegenerovalo v agresivní a šovinistické nacionalismy vedoucí k vytváření stereotypů, v minulém století rozvilo své jedovaté květy. Hrdinný ideál se změnil v noční můru totalitních systémů a světových válek. Desítky tisíc evropských občanů se staly obětí masakrů ve jménu přílišného vlastenectví a nacionalismu. Studená válka a železná opona mezi východem a západem kontinentu také přispěly k okleštění evropského vědomí, nebo alespoň toho, co z něj po předešlém historickém peklu zbývalo.
Tendence k roztříštěnosti na základě etnických principů je přítomna i dnes, od Belgie po bývalou Jugoslávii. Přidává se k ní i roztříštěnost náboženská, kdy je kontinent rozdělen podle jiných než národních hranic, což vytváří pověstnou Huntingtonovu zlomovou linii procházející i Rumunskem. Jaké dostředivé síly mohou děsivé odstředivé síle nacionalismu odporovat?
Naštěstí existují a nejsou primárně spojené s centralizací a právní standardizací Bruselu. Jedná se o evropského ducha. O úžasnou kulturní a uměleckou alianci našeho kontinentu, která dala v posledku vzniknout naší civilizaci, vystavěné na ramenou Homéra, Sokrata, Danteho, Leonarda da Vinciho, Shakespeara, Newtona, Vermeera, Goetheho, Kanta, Beethovena, Prousta, Einsteina, a to je jen prvních několik jmen, která mě z velkých myslitelů a tvůrců minulosti napadají. Evropa je především kulturním konceptem, stavem mysli, pocitem, že člověk patří k určité civilizaci. Je kontinentem muzeí, koncertních síní a katedrál. Je duchem intelektuálního pochybování, pomalým, ale hlubokým, kjehož ztělesněním (coby archetypu Evropana) je nikoliv muž činu, ale hloubavý Hamlet. Je Řeckem současnosti, jehož Římem je Amerika. Atény nemají žádný důvod k tomu, chtít se stát Římem.
Spojené státy evropské zůstanou navždy jen chimérou
Spojená Evropa nebude nikdy spojená ve smyslu federace amerických států. Její nadějí je hledat a najít rovnovážný bod mezi nacionalismem spolupracujících států a evropským duchem svobodného myšlení a tvořivosti. Pokud je však evropský duch zatížen břemenem přecentralizované byrokracie a standardizace, která nebere v potaz místní podmínky, tak jak je tomu nyní, budou šance na evropskou jednotu nízké. Velmi málo vlád bude nakloněno tomu, vzdát se ještě více své suverenity ve prospěch monolitu, který se zdá směřovat k určitému typu ultra-plánovaného hospodářského socialismu.
V Evropě se totiž nevzdáváme jen své suverenity, ale živoucích dějin hluboce zakořeněných v naší minulosti. Abychom se jich vzdali, museli bychom mít naději na něco mnohem lepšího.
