Sociální Evropa je historickou nutností

Na rozpočtovou krizi a vzpouru mládeže existuje jediné řešení: Více Evropy. Tuto politiku by měla Angela Merkelová prohlásit za svůj stěžejní projekt, srovnatelný s Ostpolitikou v 70. letech, tvrdí německý sociolog Ulrich Beck.

Zveřejněno dne 31 srpna 2011 v 16:02

Německá politika vůči Evropě se chystá projít proměnou stejně významnou, jakou byla na počátku sedmdesátých let minulého století tzv. Ostpolitik, Východní politika, díky které se výrazně zlepšily vztahy Německa se sovětským blokem. Tenkrát tuto politiku charakterizovalo heslo „změna prostřednictvím sblížení“. Nynějšímu přístupu Berlína by asi nejvíce odpovídal slogan „více spravedlnosti ve větší části Evropy“.

V obou případech jde o překonání určité propasti. V sedmdesátých letech se jednalo o politiku rozdělující Východ a Západ a teď se jedná o politiku, která odděluje sever od jihu Evropy.

Existenční hrozba, kterou představují finanční krize a krize eura, nutí Evropany uvědomit si, že nežijí pouze v Německu nebo ve Francii, ale v Evropě. Mladí lidé v Evropě tak poprvé zažívají svůj „evropský osud“. Jsou vzdělanější než byli jejich vrstevníci kdykoli dříve a mají vysoká očekávání, jsou však konfrontováni s propadem na trhu práce, který vyvolalo hrozící nebezpečí národních bankrotů a hospodářské krize. V současné době je každý pátý Evropan mladší pětadvaceti let nezaměstnaný.

Ve všech končinách, kde mladí vstyčili svoje stanová městečka a pozvedli hlas, požadují sociální spravedlnost. Ve Španělsku a Portugalsku, stejně jako v Tunisku, Egyptě a Izraeli (na rozdíl od Velké Británie), prosazují svoje požadavky formou, která je stejně nenásilná jako účinná. Evropu a její mládež sjednocuje vztek na politiky, kteří jsou ochotni utrácet nepředstavitelné sumy na záchranu bank, ale zároveň jsou schopni ve svých zemích naprosto hazardním způsobem prošustrovat budoucnost mladých lidí. Jestliže budou naděje mladých Evropanů obětovány eurokrizi, jak asi může vypadat budoucnost Evropy, jejíž populace stále jen stárne a stárne?

Newsletter v češtině

Jedné věci však finanční krize nepochybně dosáhla. Všechny (včetně expertů a politiků) katapultovala do světa, ve kterém se už nikdo docela nevyzná. Co se týče politických reakcí, objevily se dva extrémní scénáře, které však snesou vzájemné srovnání. První scénář je hegelovský. Vzhledem ke všem nebezpečím, která riskantní globální kapitalismus vytvářejí, je v něm dávána historická příležitost „lsti rozumu.“ Jedná se o kosmopolitní imperativ: Spolupracujte nebo neuspějete, uspějte společně, neboť jednotlivě selžete. Zároveň však neschopnost kontrolovat finanční rizika (spolu se změnami klimatu a migračními proudy) může také navodit scénář popisovaný Carlem Schmittem. Jedná se o scénář strategické mocenské hry, ve které se pak otevírají dveře politice etnické nesnášenlivosti a nacionalismu.

Paradoxní je, že úspěch Evropské unie se vlastně stal jednou z jejích největších překážek. Lidé si navykli považovat její četné vymoženosti za tak samozřejmé, že by si je uvědomili snad jen tehdy, pokud by o tyto výdobytky přišli. Stačí si pouze představit EU, ve které by na hranicích byly znovu zavedeny kontroly, kde už by se pro nejednotnost předpisů nedalo spoléhat na to, že si všude koupíte nezávadné potraviny, kde už by neexistovala svoboda slova a tisku, alespoň v její současné míře (ta už je ale porušována v Maďarsku a země se tím vystavila přísnému dohledu). Evropané cestující do Budapešti, Kodaně nebo Prahy a dokonce i do Paříže, Madridu a Říma by byli nuceni měnit si peníze a sledovat devizové kurzy. Představa Evropy jako našeho domova se pro nás stala druhou přirozeností. Možná právě to vysvětluje, proč jsme připraveni tak lehkomyslně ohrožovat její existenci.

Musíme si uvědomit a přiznat skutečnost, že Německo se stalo součástí evropského „společenství osudu“. Na rozdíl od společenství osudu, které existuje mezi dvěma rivaly jako jsou třeba Spojené státy a Čína, evropské společenství osudu je založeno na sdílených a společných zákonech, měně a hranicích, ale také na základním principu „už nikdy více“. Evropská unie se nesnaží připomínat si vznešenou minulost, ale pokouší se zaručit, že se minulost už nikdy nebude opakovat. Místo aby se stala superstátem nebo pouhým mechanismem, který by v nejlepším případě zastupoval osvícené národní zájmy, EU na sebe vzala třetí podobu. Její nejdůležitější úlohou je organizovat, být jakýmsi dirigentem. Usnadňuje vytváření sítí závazků a vzájemného propojování subjektů, mezi které patří jak suverénní státy, tak nadnárodní společnosti, obecní a regionální samosprávy, stejně jako organizace tvořící občanskou společnost.

V tomto rámci dalo financování záchranných opatření v zemích jižní Evropy vzniknout konfliktu mezi dárcovskými a dlužnickými zeměmi. Dárcovské země nyní musejí zavádět úsporné programy i doma, což je nutí na dlužnické země vyvíjet politický tlak, jehož míra však přestupuje práh bolesti. Naopak dlužnické země se vidí jako oběti diktátu EU, která nebere ohled na jejich národní autonomii a důstojnost. Oboje v Evropě vyvolává nenávist, protože každý na Evropu nahlíží pouze jako na sbírku výnosů a nařízení.

Pokud se jedná o věčně trvající krizi zvanou Evropa, spor ohledně toho jak by měla v budoucnu vypadat, s sebou přináší následující otázky: Do jaké míry je revoluce rozhořčené mládeže skutečně schopna překračovat hranice a rozvíjet vzájemnou solidaritu? Do jaké míry pocit, že byli zrazeni a opuštěni, skutečně vede k evropské zkušenosti jedné generace a k novým evropským politickým iniciativám? Jak se chovají pracující, odbory a většinová evropská společnost? Které z velkých politických stran, například v Německu, mají odvahu vysvětlovat občanům, že Evropa jako vlast pro ně má význam?

Angela Merkelová se drží hegelovské myšlenky s tím, že dává přednost rozumným oklikám. Abychom použili metaforu tance: Dva kroky zpátky, jeden úkrok stranou, potom magická, jako blesk rychlá otočka, změkčená drobným krokem vpřed. Je to takový tanec na melodii, kterou ani Němci ani ostatní Evropané nejsou schopni slyšet nebo chápat. Zatímco bývalý kancléř Helmut Kohl varoval před německou Evropou a snažil se o evropské Německo, kancléřka Merkelová prosazuje německý euro-nacionalismus a vkládá svou víru ve schopnost berlínské regulační a ekonomické politiky zhojit rány Evropy.

Ve světle faktu finanční krize by dnes evropská politika měla hrát stejnou roli, jakou měla Ostpolitik v rozděleném Německu sedmdesátých let: Politika sjednocení bez hranic. Proč považujeme neskutečně nákladné znovusjednocení Německa za samozřejmost a naopak na ekonomickou integraci dlužnických zemí jako jsou Řecko a Portugalsko pohlížíme s nevolí? Není to ale jen tím, že kosa konečně padla na kámen. Skutečná výzva doopravdy tkví v tom, že je nutné znovu promyslet a přehodnotit budoucnost Evropy a její postavení ve světě.

Zavedení eurodluhopisů by nebylo zradou německých zájmů. Proč by Evropa nemohla zavést daň z finančních transakcí, čímž by vznikl finanční základ pro sociální a ekologickou Evropu, která by zase pro změnu dala evropským pracovníkům příslib určité jistoty a tak řešila největší obavy mladých Evropanů?

Přístup Angely Merkelová, který tak trochu vypadá jako „sem a tam a kupředu a zpátky“, by také mohl vytvořit příležitost pro budoucí projekt politických stran jako Sociální demokracie a strana Zelených. Jakmile by SPD a Zelení vysvětlili, že sociální Evropa je více než introvertním skrblíkem, ale – s použitím Hegelovy argumentace – je historickou nutností, pak dokonce znovu vzroste i prestiž SPD a ta bude moci vyhrávat volby. Všechno ale samozřejmě závisí na tom, jestli bude mít odvahu prohlásit Evropu za svůj stěžejní projekt, stejně jako tomu bylo s Ostpolitik před více než čtyřiceti lety.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma