Vyberte si jazyk
Současná krize nezpůsobila implozi státu. Spíše vedla k jeho rozdělení na dvě části. Máme co do činění se dvěma paralelními státy, z nichž každý má svůj jazyk a hodnoty.
Prvním z nich je Namaland*, bláznivé království, jehož poddaní mají neomezené finanční prostředky. V Namalandu se točí takové peníze, že je to doslova za hranicemi lidského chápání. Raději se podívejme na jeden konkrétní příklad, jak tato země funguje.
Začněme v Dumbartonu, malém městě na řece Clyde na západě Skotska. Místo znají nanejvýš fotbaloví fanoušci ze soupisky fotbalových týmů s depresivními a ospale znějícími názvy jako: Stenhousemuir, Brechin, Forfar, Dumbarton.
Nachází se v něm betonové obchodní centrum ze šedesátých let. V něm nalezneme obchody značek jako Peacock’s, New Look a Bonmarché. Proč vám to vlastně vyprávím? Protože nás toto nákupní centrum v Dunbartonu nedávno vyšlo na téměř 15 milionů eur. Vás, mě i naše děti.
Řeknu vám, jak k tomu došlo. Britská developerská společnost Vico obchodní centrum zrekonstruovala, rozšířila a následně prodala jednomu soukromému investorovi za 4,5 milionu euro. Soukromý investor jej následně prodal severoirské firmě Jermon za ohromujících 20 milionů euro. Jermon před měsícem zkrachoval a obchoďák v Dumbartonu za 5,5 milionu koupila londýnská investiční skupina La Salle.
Anglické obchodní centrum zaplatili Irové
Všimněme si, že ani v jednom okamžiku nebyl tento komplex ve vlastnictví žádného subjektu z Irské republiky. Vlastnictví přešlo ze Skotska do Severního Irska a následně do Anglie. Avšak Jermon si peníze na nákup dumbartonského obchodního centra půjčil u Anglo Irish Bank, Allied Irish Banks a Bank of Ireland. Nicméně téměř určitě byly hlavním zdrojem peněz německé, francouzské či britské banky. Irské banky ve svém maniakálním období byly jen prostředníky, jimiž dealeři z kontinentu zásobovali britského developera.
Nama však tyto půjčky vyjmula z účetnictví bank a poté jej střelila za 5,5 milionu eur - ztráta tedy dosáhla 14,5 milionu eur. Tak či onak - ať už prostřednictvím peněz, které Nama zaplatila za půjčky přímo, či skrze kapitál, jenž do bank naléváme ve snaze ucpat díry v jejich účetnictví – běžní daňoví poplatníci museli vyklopit téměř 15 milionu eur jen, aby se mohli zbavit 120 000 čtverečných stop [11 000 metrů čtverečných] obchodů v jednom malém skotském městečku.
A tak tedy máme jeden stát, který vlastně platí londýnské investiční firmě miliony, aby si vzala skotské obchodní centrum. Ty peníze dnes skutečně nic neznamenají - prostě už nejsou. A pak máme ten druhý stát, který se stále nazývá Irsko, v němž je 15 milionů eur stále proklatě hodně peněz.
Vezměme si zase jeden konkrétní příklad. V tomto jiném Irsku se děje něco velice nepěkného. Nemocnici Tallaght, která patří v zemi mezi největší, bezprostředně hrozí, že bude muset uzavřít úrazové oddělení a pohotovost. Odpovědné úřady totiž daly této nemocnici ultimátum, že do čtvrtka musí přestat dávat pacienty z jednotky intenzivní péče na vozíky v chodbách. Soudní lékař města Dublinu nemocnici popsal jako „velice nebezpečné místo pro kohokoliv, o nemocných pacientech nemluvě.“ Základní sociální služba pro půl milionu občanů je na pokraji zhroucení.
Přispívá k tomu sice řada faktorů, ale jedním z nich je prostý nedostatek peněz: Ošetření v nemocnici vyhledává víc lidí, než je tato schopna ošetřit. Rozpočet Tallaght byl v rámci takzvaných úsporných programů několikrát seškrtán. A jaký má nemocnice vlastně deficit? Přesně 9,4 milionu euro - o 5 milionů méně než jsme utratili za zbavení se obchodního centra v Dumbartonu.
Špatná investice? Co se dá dělat...
Když žijete v těchto paralelních skutečnostech jako občan rozděleného státu, jazyk ztrácí svůj význam. Pojem „úsporná opatření” je jen nic neříkajícím termínem. Můžeme utratit 15 milionů euro, aniž by si toho někdo všiml, a na druhé straně nemáme peníze na základní chod společnosti: nemocnice a ochranu dětí.
Celý tento koncept znamená v jednom státě něco jiného než ve druhém. Nedávno jsem četl zajímavý rozhovor s Mikem Maloneyem, generálním ředitelem společnosti Payzone. Vysvětlil v něm, že „rozsáhlá finanční restrukturalizace” této společnosti v roce 2010 se dotkla i jejích „věřitelů, z nichž ten největší - Royal Bank of Scotland - jí odpustil 230 milionů“. Jeden z hlavních investorů byl zcela zničen. „V konečném důsledku je to hodně bolelo, přišli o spoustu peněz. Zariskovali… něco vydělali, něco prodělali.” Špatná investice? Je to zkrátka tvrdé.
V jednom z našich států to vše dává rozum. V dalším je to zas nebezpečný nesmyl. Občané, kteří jsou chyceni mezi těmito dvěma státy se snaží přijít na to, na jakém světě to vlastně žijí.
