Vyberte si jazyk
Když jsem se probíral množstvím spánek navozujících prohlášení politických stran pro nadcházející volby do Evropského parlamentu, do očí mě uhodil tento komentář jednoho novináře o socialistech. „Je zapotřebí notné dávky drzosti, aby politické seskupení, mezi jehož členy se řadí i britská Labouristická strana, mohlo o rozdílech mezi ním a konzervativními stranami prohlásit následující. „Oni sledují trh, my svá přesvědčení”. Ačkoli toto není ze všeho nejhorší, je takový žvást dost špatný sám o sobě. Vrcholu ovšem socialisté dosáhli svou neschopností představit kandidáta na post předsedy Komise. To vše velkou měrou kvůli svým vlastním hádkám a neshodám.
Kromě toho, že jsou vysloveně směšní, jak může skupina aspirující na získání moci selhat v navržení kandidáta na vůdčí postavení? Z toho vyplývají tři hlavní důsledky. Prvním je, že neproběhne souboj o jedno z nejdůležitějších křesel v Evropě. Ve skutečnosti úřadující předseda, José Manuel Barroso, nejenže získá podporu vlastního středo-pravicového uskupení, Evropské lidové strany (EPP), ale možná také některých či dokonce všech socialistů.
Druhým je, že Barroso není nutně tím nejlepším kandidátem, ale stejně vyhraje. Minulý týden byl Brusel šokován, když sloupkař Financial Times napsal: „V evropské politice nezapáchá nic víc než zjevná nevyhnutelnost dalších pěti let úřadování José Manuela Barrosa, portugalského předsedy Komise. Většinu času strávil posledních pět let úsilím o znovuzvolení místo toho, aby raději dělal svou práci… Z mého pohledu je pan Barroso jedním z nejslabších předsedů Evropské komise v její historii. Je to bláhový muž postrádající politickou kuráž”. Zajímavé je, že málokdo, s kým jsem měl možnost v institucích EU hovořit, s tímto tvrzením naprosto nesouhlasí. Zůstává tak smutnou skutečností, že z celku více než 400 milionu lidí je zjevně pouze jeden, označovaný v nejlepším případě jako neschopný, pokládán za vhodného kandidáta na předsedu Evropské komise. To je tedy úžasná statistika.
Třetím a posledním důsledkem je, že socialisté v Evropě, v každém z členských států a jako seskupení v rámci EU vypadají jako by se nacházeli někde mezi zmatkem a možným rozpadem. Veřejné doklady toho jsou stále častější. Ve Velké Británii neměli labouristé s tím slovem, co začíná na “s” mnoho let nic společného. Ve Francii bylo fascinující či spíše děsivé sledovat vnitřní boj mezi socialisty během prezidentských voleb v roce 2007 a opět letos ve volbách rozhodujících o vedení strany. To je už samo o sobě dost špatné, ale nyní se nacházíme uprostřed nejhorší finanční krize od poloviny třicátých let 20. století a socialisté nikde. Měli by dělat pořádek, vykopnout všechny strany napravo od středu z politické scény. Avšak místo toho se všude plazí na chvostu průzkumů veřejného mínění na úrovni EU i národních států.
Přišel čas, aby socialistické strany provedly hluboké vyúčtování toho, co znamenají a představují a začaly z toho vyvozovat nějakou zodpovědnost. Pokud nejsou schopni se shodnout ani na kandidátovi pro pozici v EU, jak mohou očekávat, že jim bude veřejnost důvěřovat v mnohem ožehavějších rozhodováních v politice?
