Arnauld d’Arcanques sedí ve své kanceláři nad velikou mapou a postupně ukazuje, které golfové jamky byly zničeny. „Škody byly naštěstí menší, než se původně zdálo. Díry jsme dokázali jednoduše zasypat a nemuseli jsme zavírat hřiště ani na jediný den.“ Pan d’Arcanques je správcem golfového hřiště v Arcanques, vesničce vzdálené asi deset kilometrů od známého přímořského letoviska Biarritz. Před patnácti lety upravila jeho rodina golfový terén, který byl součást zámeckého panství, na němž jeho rod hospodaří už více než devět set let.

Irrintzi hovoří o turistické "invazi"

Na začátku léta neznámí vandalové některé části greenu poničili. Stejný osud stihl golfová hřiště i na třech dalších místech. Na začátku srpna se k útokům přihlásilo baskické separatistické hnutí Irrintzi, blízké hnutí ETA. „Baskicko není na prodej,“ hlásají a v souvislosti s tímto sloganem označují golfová hřiště za „hrozbu pro baskickou identitu“. Podle d’Arcanquese se jedná o malou politickou skupinu, vůči níž se Baskové, včetně něho, staví odmítavě. „Cestovní ruch nás tu živí, tak proč bychom měli návštěvníky vyhánět?“

Cizinci, zvláště Britové, jejichž počet od té doby, co sem létá jedna nízkonákladová společnost, značně stoupl, představují v očích členů Irrintzi hrozbu. Hnutí mluví o „invazi“, respektive „kolonizaci“. Proto jsou cílem atentátů baskických nacionalistů na francouzské straně, na rozdíl od ETA ve Španělsku, nejen ti, kdo se staví proti nezávislosti Baskicka, ale také celý turistický průmysl. Začátkem roku dostali britští turisté doporučení, aby si v Baskicku nekupovali svá letní sídla.

Dalším nepřítelem je francouzština

Právě to ale doporučuje šestačtyřicetiletý Mark Bridges, který pracuje v Manchesteru jako obchodní referent: „Je tu tak krásně. A počasí je úžasné.“ Atentáty hnutí Irrintzi odsuzuje, na druhou stranu ale „tak trochu“ chápe jejich nespokojenost: „Ceny domů stoupají, což vzbuzuje pocity bezmocnosti a frustrace.“ Devatenáctiletý baskický mladík Jolen, který raději nechce zveřejňovat své jméno, potvrzuje, že v létě se ceny nájmů mohou zvýšit až čtyřikrát. „Bydlím ještě u rodičů, ale kamarádi, kteří bydlí sami, nedokážou s tím, co mají, vyjít,“ říká Jolen, který nyní pracuje jako stážista v Xiberoko Botza, baskické rádiové stanici v městečku Mauléon, která je částečně financována francouzskou vládou. Na atentáty Irrintzi se tu pohlíží jiným okem: „Vše záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváte,“ říká Joznes Extebarria, 28 let, který v Xiberoko Botza pracuje jako novinář: „já je nepovažuji za teroristy, ale za ozbrojené bojovníky,“ tvrdí. „Osobně po násilí nesahám, ale neodsuzuji ho, protože se nakonec bijeme za stejnou věc: nezávislé Baskicko.“

Extebarria se domnívá, že úhlavním nepřítelem není ani tak turismus, jako francouzština. Existuje sice dobrý úmysl zachránit baskický jazyk a kulturu, místo toho se však dusí. „Stát poskytuje hodně peněz, ale baskická kultura je typicky lidová. Jakmile se jí pokoušíme udržet při životě uměle, stává se z ní folklor.“ Každopádně mladých lidí, kteří se chtějí učit baskičtinu, je jen velmi málo, přiznává Extebarria. „To je zklamání zvlášť dnes, kdy konečně disponujeme nějakými prostředky.“