Vyberte si jazyk
Tak takhle si člověk musí připadat v jednom z těch sci-fi filmů. Na dvacet minut si zdřímne a probudí se za 200 let. Právě jsme dorazili na Gare du Midi v Bruselu a ta proměna byla prostě neuvěřitelná. Před dvaceti lety jsem byl vyslán do belgického hlavního města jako dopisovatel pro list Daily Telegraph, abych psal o společném trhu. Tehdy bylo Gare du Midi báječně špinavé nádraží, plné zdivočelých koček, rozšlapaných brambůrků a vlaků, které se pomalu rozjížděly do míst s názvy známými z první světové války, jako třeba Poperinge.
Ale teď sem dorazila budoucnost. Obrovský terminál Eurostar se nad historickou čtvrtí tyčil jako něco z kosmického věku. Když jsme zamířili do srdce tohoto Euroville, nemohl jsem uvěřit svým očím. Jakmile se dostanete do vzkvétajícího sídla evropských institucí, připadáte si, jako by ve městě nouzově přistála gigantická mateřská letadlová loď mimozemšťanů, usadila se v malinkých vydlážděných uličkách a rozdrtila maličká cukrářství a potemnělé malé bary, které jsem míval tolik rád.
Třeba Europarlament, který za mých časů sídlil jen v těsné kancelářské budově na Rue Belliard. Podívejme se na něj teď. Říkat tomu palác by bylo více než zdrženlivé. Je to vlastně celý řetězec paláců, město ve městě, s bary i restauracemi a oblouky nadzemních pasáží, které propojují jednu modernistickou monstrozitu s druhou. Já pamatuji Evropský parlament jako přívětivou polozapomenutou instituci, něco jako tchyni všech parlamentů. Nejdůležitějšími body na programu tenkrát povětšinou byly obědy ve Štrasburku, než se přistoupilo k vydání ostře formulovaných a nadpozemsky irelevantních odsouzení afrických hladomorů nebo zemětřesení v Latinské Americe.
To vše se změnilo. Ve starém bruselském Europarlamentu možná byl bar, ale ani ten nejzoufalejší novinář by se tam tehdy nevydal hledat nějakou senzaci. Dnes se ten parlamentní bar hemží mladými ambiciózními lidmi obou pohlaví a skla jejich brýlí od Christiana Diora zrcadlí jejich touhu – ale po čem vlastně? Po moci, právě po ní. Poprvé v třicetileté historii této vysmívané instituce jsem plně pocítil opravdovou moc, jak prosakuje těmi hnědě zbarvenými, moleskinovými zdmi. Při sledování huissierů, cupitajících sem a tam, jsem najednou uzřel sněm koupající se ve třpytu béarnaise vlastní sebedůvěry.
Samozřejmě jsem si nemohl než nevzpomenout a porovnat je s našimi ubohými westminsterskými poslanci, tak utýranými a vyčerpanými médii, že vypadají, jako by prodělali kolektivní nervový záchvat. Mnozí z nich odcházejí do důchodu, do základů otřeseni skandálem okolo jejich náhrad, se sebedůvěrou permanentně rozcupovanou výbuchem veřejné zloby. A jejich náhradníci se musejí vypořádat s nemilovaným a nereformovaným parlamentem, ve kterém stále ještě musejí používat archaické onikání, při kterém ostatní oslovují ve třetí osobě, a kde jsou stále ještě nuceni zdlouhavě hlasovat během prastaré procedury, která zabere patnáct minut, plných šourání se v dřevem obložených chodbách a pachu z úst.
Jak jiné je to v Bruselu a Štrasburku, kde se poslanci parlamentu prostě jen objeví a zahlasují stiskem tlačítka, kde je o jejich pohodlí všemožně postaráno a kde jsou vystaveni jen minimální interakci s voliči. A zatímco tam se parlament rozrůstá do krásy a velikosti, s přibližně 750 Europoslanci brouzdajícími se jeho bohatými pastvinami, v Londýně panuje opačný trend. Nejenže existují plány na redukci parlamentu z 659 poslanců na 400, ale ti zbývající jsou dokonce donucováni vedoucími svých stranických skupin k vyplňování formulářů, kde musejí prokázat, jakým způsobem využili každou hodinu svého dne, jako někde ve školní přípravce.
Nejvíce pobuřující je však to, že tato změna není jen symbolická. Od základu odráží realitu, změnu v rovnováze sil a fakt, že o zákonech v této zemi se už nerozhoduje ve Westminsteru. Člověk nemusí rozumět detailům směrnice týkající se Alternative Investment Fund Managementu, aby pochopil, že je namířen proti obchodní činnosti v Londýně, a že hrozí, že tomuto obchodu způsobí nenahraditelné škody. Nicméně náš parlament v Londýně je totálně k ničemu. Samozřejmě, že jsou tu vážné důvody pro rozumnou regulaci a toto nařízení může ještě stále být vylepšeno. Ale kdo tu práci udělá?
Nemá cenu, aby se podnikatelé a investiční fondy snažili ovlivnit britské ministry. Nové rozhodovací pravomoci Evropského parlamentu totiž znamenají, že tyto pozměňovací návrhy budou projednávány europoslanci v Bruselu. A jelikož další podobná nařízení jsou na pořadu dne, budoucnost celého britského finančního odvětví pravděpodobně leží v jejich rukou. I proto očividný kontrast mezi usychajícím Westminsterem a úhledným, sebevědomým Bruselem, toho tolik vypovídá. Skutečná moc odešla, odchází – a s Lisabonskou smlouvou – bude ještě stále více odcházet do Evropského parlamentu.
POHLED Z RAKOUSKA
Cameron by přivedl Británii do izolace
Britská konzervativní vláda vyvolá krizi v Evropě a přivodí izolaci Londýna, předpovídá list Die Presse. Deník uvádí katastrofální důsledky, které by mohl evropskému kontinentu přinést příchod Davida Camerona, který je podle průzkumů favoritem voleb, do Downing Street č. 10. Britští konzervativci „už [totiž] rozdělili nejvýznamnější frakci v Evropském parlamentu,“ když dali přednost českým, polským a dalším evropským konzervativcům, konstatuje vídeňský deník. I v Radě „zavane nový vítr," neboť Cameron sází na „posílení států“. Uzavírání kompromisů s Brity, které „bylo vždycky složité, bude nyní téměř nemožné."Problémem je i striktní regulace finančních trhů, která se jeví jako utopická. Proto jeden z vysokých činitelů EU deníku sdělil, že ve střednědobém horizontu očekává izolaci Spojeného království, vyjma oblasti bezpečnosti, „neboť bez něj se nic neobejde." Jak nakonec poznamenává Die Presse, „jestliže konzervativci dokážou přesvědčit českého prezidenta Václava Klause, aby podpis Lisabonské smlouvy odsunul až na rok 2010, bude smlouva, jakmile se dostanou k moci, zablokována." Tak budou moci uspořádat o Lisabonské smlouvě nové referendum, které by ji mohlo definitivně pohřbít.
