Místní se domnívají, že úřad jsou toho názoru, že úřad se nakonec podvolí nátlaku a uzná projekt za nevyhnutelný, díky tomu že je už z 80% dokončený a obecně se popisuje jako záležitost národní bezpečnosti. Připomínky místních se soustředily na specifický charakter plynovodu, na vysoký tlak plynu v něm a na fakt, že projekt nebyl dostatečně konzultován. Dlouhým diskuzím, které by se týkaly komplikovaných technických problémů, nebyla věnována přílišná příprava. Konzultanti, které si Shell najal, aby místním projekt „prodali“, neočekávali tak podrobné otázky a často měli problém na ně vůbec odpovědět.

Zastrašování místních aktivistů

Dění vně slyšení ovlivnilo i náladu uvnitř. Napětí mezi obcí a firmou Shell vzrostlo zvláště poté, co neznámí pachatelé v polovině června potopili loď rybáře a aktivisty O’Donnella, který je odpůrcem současné podoby projektu. Místní ze solidarity s ním dočasně z jednání odešli. Tento útok nebyl první. Už v dubnu maskovaní muži napadli statkáře Willieho Corduffa. Corduff, který musel být hospitalizován, protestoval proti tomu, co sám a mnoho jiných, považovali za nelegální pokus Shellu oplotit území, kde by plynovod měl vyústit.

Machinace s bezpečnostními směrnicemi

Tok vysoce natlakovaného plynu z Corribu by se měl na pobřeží setkat s ventilovým zařízením pro výstup plynovodu (LVI), za použití mechanismu, který je obklopen tajemstvím. „Je to potrubí jako každé jiné,“ tvrdil Shell celé tři dny, než důkladnému vyptávání ustoupil. Je tedy neobvyklé? „Ano“, zněla jednoduchá odpověď. Phil Crossthwaite, konzultant Shellu v oblasti kvantitativního hodnocení rizik (QRA), sám svého klienta kritizoval za „oklešťování a měnění“ bezpečnostních směrnic. To je něco, co se obecně „za příliš vhodný postup“ nepovažuje.

Mezitím konzultant An Bord Pleanaly a expert na plynovody Nigel Wright vyjádřil znepokojení, že developer pominul závažné rizikové faktory, mezi které patří vnitřní koroze, metanhydrát, konstrukční vady a nestabilitu potrubí v rašeliništi. Wright podle svých slov svou námitku vznesl kvůli „extrémně vysokému tlaku“ plynu o 144 barech, což je téměř dvojnásobek normálního tlaku pro dopravu plynu v Irsku a Velké Británii. Dokonce nahlas zauvažoval, zda korporace neprovozuje „projekt výzkumu a vývoje“, spíše než vysoce komplikované ložisko plynu, které vyžaduje nejvyšší míru zdravotních a bezpečnostních záruk. Tato otázka pozorovatele doslova ohromila.

Únik ze smrtící zóny

Absence komplexního systémového a provozního plánu bezpečnosti a kontroly celého projektu, přiměla firmu Shell k návrhu půlminutového bezpečnostního plánu. Ten však počítá s tím, že v případě výbuchu potrubí, by místní lidé všech věkových skupin dokázali před plameny prchat rychlostí 2,5 metrů za sekundu. Experti Shellu se evidentně nikdy neprošli rašeliništěm, kterým se obtížně postupuje jakoukoli rychlostí, a předpokládali, že lidé by mohli úkryt najít během 30 sekund od nehody. Každý, kdo tu oblast zná, ví, že při pasení ovcí nebo těžbě rašeliny v okolí navrhované trasy plynovodu, se úkryt hledá jen těžko.

Ventilové zařízení pro výstup plynovodu (LVI) firmy Shell sníží tlak plynu v místě, kde podmořský plynovod vystoupí na pevninu, z 345 barů na 144. Nicméně LVI je umístěno nad pláží u Glendadu. To tamní obyvatele vystavuje riziku, protože plyn o tlaku 345 barů by vstupoval na pevninu ve vzdálenosti od jejich domovů, která je rozhodně menší než obvyklých 500 metrů. Navíc silné potrubí, podpírané 3,79 tunami oceli, zvyšuje pokles terénu v nestabilním rašeliništi. Při jednom zjevném „přehlédnutí“, Shell ve své Zprávě o dopadu na životní prostředí napočítal 49 obydlí, která stojí plánovanému plynovodu v cestě. O rok později už tuto zprávu musel poopravit a ta nyní obsahuje 82 obydlí, z nichž 79 je ve smrtící pětisetmetrové zóně. Jeden dům, který vlastní manželský pár v důchodu, leží dokonce pouhých 40 metrů od trasy plynovodu.

V "prvořadém" veřejném zájmu

Právní zástupci Shellu citují Směrnici o stanovištích, která ustanovuje, že rozvojový projekt může pokračovat bez ohledu na „negativní důsledky“ a „nedostatek alternativních řešení“, když existují „převažující důvody pro potlačení veřejného zájmu, včetně těch sociálního a ekonomického charakteru." Nicméně upřednostňovaná trasa může čelit nepřekonatelným právním úskalím, protože legislativa o prioritních lokalitách naopak také může zájmy energetické bezpečnosti potlačit. Odbor životního prostředí ve svém konečném rozhodnutí prohlásil o plánu vybudovat kamennou cestu a položení potrubí, že „existují důvodné vědecké pochyby o absenci negativního dopadu na nedotčenost místa.“ Jestliže je Plánovací úřad neschopen dospět k přesvědčení, že plánovaný projekt negativně nenaruší integritu lokality, pak „nemůže udělit povolení."

Shell přehlížel bezpečnější řešení

„Prvořadé“ hospodářské a sociální zájmy však lze uplatnit pouze tehdy, když nelze najít alternativní řešení. Obyvatelé Errisu už dlouho poukazují na odlehlou lokalitu Glinsk, která by právě takovým alternativním řešením být mohla. Expert popsal Glinsk jako "... daleko lepší možnost umístění z hlediska zdraví, bezpečnosti a dopadu na životní prostředí.“ Shell nakonec ustoupil tlaku na tento podnět reagovat a sáhl k dokumentu, který však byl vypracován stejnou firmou, která předtím doporučila, aby trasa plynovodu procházela Dooncartonem ... ten se však v roce 2003 dějištěm katastrofálního sesuvu půdy.

V jedné z konečných poznámek během slyšení poznamenal jeden z obyvatel, že se místní komunita přes osm let snažila „pomoci žadateli (Shellu) učinit z ‚Titaniku’ zvaného Corrib bezpečnější projekt, ale všechny nabídky pomoci byly odmítnuty.” Tento a další příspěvky svědčí o tom, co většinová média rezolutně odmítala vzít na vědomí, a to že naprostá většina místních lidí není proti tomu, aby byl plyn přiveden na břeh, ale považují projekt v jeho stávající podobě za odsouzený ke zkáze. Během slyšení Shell přiznal, že přístup firmy k projektu vedl spíše „cestou nejmenšího odporu“ a nebyl založen na principu předběžné opatrnosti. Toto doznání však obyvatele Errisu ponechává ve strachu o život.