Brusel – Sedmadvacet členských států a 785 poslanců, kteří jsou voleni vždy na pět let a kteří se vytrvale zabývají tématy, jež se přímo dotýkají života obyvatel Evropské unie. Jedním z nezadatelných práv evropských poslanců je právo vyjádřit se ve vlastním jazyce.

Úředních jazyků je třiadvacet. Skutečná babylonská kakofonie, kdyby nebylo nenápadné a zdatné malé armády téměř neviditelných tlumočníků, kteří ve svých prosklených kabinách překládají projevy řečníků postupně podle toho, jak je slyší ve sluchátkách. Olga Cosmidou je vedoucí ředitelkou tlumočnického servisu. Spolu se svým týmem je mimo jiné pověřena náborem dobrých tlumočníků v jednotlivých zemích: „Můj tým a já ručíme za to, že každému poslanci bude zaručeno právo vyjádřit se ve svém jazyce a že překladatelský servis bude disponovat dokumenty v každém z jazyků EU. V porovnání s tím je překladatelský servis OSN se svými šesti úředními jazyky pouhou maličkostí. Systém je navíc provázaný. Tak například estonský tlumočník překládá do angličtiny projev poslance své země a jiní tlumočníci ho překládají z angličtiny do dalších jazyků. Kvalita hraje důležitou roli, neboť tlumočnictví je jako řetěz, jeho pevnost závisí na nejslabším článku. Týdny, kdy se ve Štrasburku koná plenární zasedání, jsou tak nabité, že musíme povolat na čtyři tisíce pracovníků z řad stálých zaměstnanců a tlumočníků na volné noze.“**

Pokorné encyklopedie

Výběr je nelítostný, standardy jsou nejvyšší na světě. „Tlumočník musí ovládat všechny obory a nebýt přitom v žádném z nich odborníkem (tedy musí být ve všem mistrem a v ničem odborníkem),“ říká s úsměvem Rita Silva, která od roku 1986 předsedá de l'Unità de programmation centrale týmu portugalských tlumočníků. „Musíme být neustále informováni o nejrůznějších tématech, která by mohla být v Parlamentu projednávána. Setkáváme se tedy se zvláštní encyklopedickou kulturou. Věnovat se tomuto typu kariéry vede člověka v zásadě intelektuální zvídavost. Je však zapotřebí i velké pokory. Člověk musí umět přiznat své chyby, neboť se vždycky může stát, že se splete nebo že něčemu špatně porozumí. V takovém případě se omluví, poprosí poslance o zopakování a pokračuje.“

Pokaždé, když do Evropského parlamentu vstupuje nová země, hledají se noví kvalitní tlumočníci v prostředí univerzit, tlumočnických škol nebo mezi učiteli jazyka. Anna Grzybowska je vedoucí „polské kabiny“ a má rovněž na starost zahraniční výjezdy týmu tlumočníků, kteří přišli v roce 2003 v rámci rozšiřování Unie o deset nových zemí. Přístup Polska a devíti dalších států (České republiky, Estonska, Lotyšska, Kypru, Litvy, Maďarska, Malty, Slovinska a Slovenska) znamenal pro tento živý organismus, jakým je Evropský parlament, jakýsi přechod do adolescentního věku. Víme dobře, že pro rodiče není toto období nikdy jednoduché. Je mi líto, že někteří mohli být zklamáni, očekávání bylo možná příliš veliké. Je hodně věcí, které nejsou v moci Evropského parlamentu, které jsou výsadou pouze jednotlivých členských států“.

Elisabetta Palmieri začínala jako tlumočnice na volné noze a po dvaceti letech praxe se dostala mezi čtyř set tlumočníků s trvalým zaměstnaneckým poměrem. „Naše práce nespočívá pouze v tom, přeložit v reálném čase, co daná osoba říká, ale musíme rovněž představit komunikační akt jako celek, který vedle slov často tvoří náznaky, fyzický aspekt a kontext, v němž řečník pronáší svůj projev. Je to stresující práce, hlavně během plenárních zasedání, kdy je poslancům vyhrazen „čas na řeč“ v rozmezí jedné až pěti minut. A ti se ho snaží maximálně využít. Projevy jsou často čteny rychlostí mluvené řeči, která pro nás znamená skutečnou výzvu.“ Někdy jsme vystaveni trapným situacím, třeba jako tehdy, když Berlusconi nazval Martina Schultze kápem. Susanne Altenberg, která přišla z tlumočnické školy v Kolíně nad Rýnem, byla ten den v kabině. „Viděla jsem, jak kolegyně zbledla, když musela přeložit nadávku adresovanou Schulzovi. Ale takové věci se stávají. Politika rozněcuje vášně a občas to někde zajiskří.“