Otevřené rány, obnažené kosti, chybějící prsty. Hrůzná podívaná! V devadesátých letech novináři popsali místo, které oficiálně neexistovalo: kolonii pro malomocné v Tichileşti nacházející se v župě Tulcea (ve východním Rumunsku). Za dvacet let se situace změnila. Objevil se muž, který využil svých lékařských znalostí a komunikačních dovedností a z tohoto děsivého místa vytvořil idylický hospic pro pacienty postižené nemocí, která byla považována za nevyléčitelnou: leprou.

Když přišel Răzvan Vasiliu v roce 1991 poprvé do Tichileşti, znal malomocné jen z knih. Zde jich našel 61. Dnes jich je tu 19 a Vasiliu je ve svých 53 letech jediným rumunským odborníkem na tuto chorobu.

V osadě Tichileşti se původně nacházel klášter, který nabízel malomocným péči mimo institucionální rámec. „Kolonii, oficiálně založenou v roce 1900, zničili Bulhaři, kteří získali region Dobrudža do svého vlastnictví. V roce 1924 zveřejnil známý rumunský novinář Brunea Fox reportáž „Pět dní mezi malomocnými“, která vyvolala rozruch a vzbudila pozornost jak státu, tak občanské společnosti.

Přeživší sem byli přivezeni jedné srpnové noci roku 1928 na voze. Bylo jich 180,“ vypráví Răzvan Vasiliu. „Až do roku 1990 se o kolonii nevedla nikde žádná zmínka, pacientům tu ale nic nechybělo,“ vzpomíná lékař. „O malomocných se obecně tvrdilo, že už jsou mrtví, jen o tom prostě ještě nevědí. Já jsem s nimi ale jednal jako s lidskými bytostmi. Občas se stalo, že se mezi sebou pohádali a potřebovali, aby je někdo zklidnil. Naposledy se přeli o to, zda se budou dívat v televizi na seriál nebo na fotbal. Vyslechl jsem obě strany a nakonec jsem jim dal svou televizi,“ směje se Vasiliu.

Občas něco upadne

Lékař obývá jeden z ‚rezidenčních‘ domů, které tu byly postaveny před více než 60 lety. Za 2 600 lei [zhruba 15 000 Kč] měsíčně tu bydlí od pondělí do pátku. Je jedním z mála lékařů, kterým neplyne žádný příjem z úplatků. Člověk nakažený malomocenstvím pobírá 80 bani denně (zhruba 5 Kč). Lékař je tu šéfem, malomocné pak zastupuje tzv. „starosta“.

Až donedávna byli malomocní drženi v izolaci především z estetických důvodů nebo z nevědomosti. Dnes si může každý pacient nemocnice v Tichileşti s povolenkou chodit, kam chce. Většinou se jedná o staré lidi bez rodiny, kteří se už sami o sebe nedokážou postarat. Nehledě na to, že jim občas někde něco upadne…

Hvězdou kolonie je její nejstarší obyvatelka Hima Dumitruová, třiaosmdesátiletá ukrajinská baptistka z Chilia Veche. Byla ještě mladá, když se u ní objevily příznaky malomocenství. Na kopci čnícím nad údolím bydlí stále v tomtéž domku už 65 let. „Po válce mi dal ten pán, co tu má sochu [na dvoře nemocnice má bustu doktor Alexandru Filipeanu, který zde pracoval v letech 1938-1959], nějaké prášky. Takhle mě léčili tři roky. Měla jsem tělo pokryté červenými bolestivými puchýři, které pak zmizely. Mohla jsem odejít, ale zamilovala jsem si tu jednu osiřelou dívku. Vdala jsem se za jejího otce.“ A než se pustí do četby Bible, ještě dodá: „Lepra je velká dáma.“

Ve spolupráci s obecní radou města Tulcea založil doktor Vasiliu v rámci kliniky pro malomocné zařízení pro seniory. „Dnes je to nejmodernější centrum v regionu, v péči máme 30 seniorů. Chceme vyjít z izolace. Z Tichileşti se možná stane geriatrická klinika nebo centrum paliativní péče…,“ sní s otevřenýma očima sympatický lékař.