Před impozantní budovou radnice v městečku Saint-Laurent, ležícího na hranicích Francouzské Guyany a Surinamu, se ve spalujícím horku tísní asi dvacítka mužů a žen. Z očí většiny z nich hledí nuda; zdá se, že tu nejsou poprvé. Původem Surinamci, do Guyany přišli za vidinou vysoce ceněného povolení k pobytu, nebo ještě lépe francouzského pasu.

Tito lidé jsou součástí fenoménu masové imigrace u jihoamerických hranic Evropské unie: Francouzská Guyana je zámořským departementem (DOM) a tedy částí francouzského území. „Každý rok požádá o povolení k pobytu 13000 osob, převážně Surinamců. Vydáme ji pak asi třetině z nich,“ vysvětluje náměstek prefekta Hamel-Francis Mekachera, který dodává, že „se jedná o část dlouhého, až sedmiletého procesu k získání francouzského občanství.“

EU však svá vstupní vrata stále více uzavírá: „Z Paříže nám káží přijímat méně lidí,“ vysvětluje Mekachera, „ale místní obyvatelé nepovažují tento region za hranici a je zvyklá řeku Maroni [označující hranici mezi Francouzskou Guyanou a Surinamem] volně překračovat. Pro nás Evropany je těžké to kontrolovat, protože francouzské právo nám nedává žádné zvláštní nástroje.“

Tato pohyblivá hranice dává vzniknout celé řadě problémů: Panuje zde čilý a zcela neoficiální obchodní ruch. Na trhu v Saint-Laurent slyší člověk běžně surinamský jazyk Sranantongo a mnozí trhovci nabízejí trika s vlajkou této bývalé nizozemské kolonie. Zároveň se tu rozvinula kriminalita: Ozbrojená přepadení jsou tu na denním pořádku a jejich pachatelé hledají útočiště na druhém, surinamském břehu řeky.

Francouzská Guyana též již nějakou dobu slouží jako útočiště Surinamcům v nebezpečí. První příliv uprchlíků začal v červenci 1986, když v Surinamu vypukla občanská válka [1986-1991]. Šéf vojenské junty [která svrhla občanskou vládu v roce 1980] Dersi Bouterse tehdy bojoval proti tzv. Komandu z džungle, guerille vedené Ronniem Brunswijkem. Do Saint-Laurent se tehdy uchýlilo na 15 000 Surinamců.

Starosta Léon Bertrand zde přijal první uprchlíky: „Jednalo se převážně o ženy a děti. My sami jsme si připadali jako ve válce. Hlídka surinamské armády dokonce střílela po lodích, které se pokoušely dostat na druhý břeh. Na vlastní oči jsem viděl, jak shořela Albina [surinamské město na opačném břehu řeky Maroni].“

Velká část surinamských uprchlíků se na smutné břehy své bývalé vlasti nikdy nevrátila. Občanská válka a Bourtersova vojenská vláda vedly v Surinamu k rapidnímu zhoršení hospodářské a sociální situace a rozdíl se stupněm rozvoje sousední Guyany se jen zvyšoval. Surinamci tak dál klepali na dveře francouzského departementu. V současnosti je asi 70 000 ze současných 217 000 obyvatel Francouzské Guyany surinamského původu. A mnozí z nich se rozhodli žít v místní metropoli.

Důsledky surinamské imigrace jsou jasně vidět v nemocnici v centru Saint-Laurentu. Gabriel Carles zde pracuje jako lékař již třicet let. „Nikoho neodmítneme, je to zakázané a nehumánní. Občas přivřeme oči a děláme, že se jedná o naléhavý případ, abychom mohli hospitalizovat ženy, které se chystají rodit. Ano, získají tím též rodný list, který dá [dítěti] možnost požádat mezi třinácti a osmnácti lety věku o francouzské občanství.“

Podle Carlese vydá nemocnice na Surinamce, kteří se přeplavují přes řeku Maroni, aby se zde nechali zadarmo a kvalitně ošetřit, každoročně polovinu svého celkového rozpočtu. Též polovina dětí, které se zde rodí, je surinamského původu.

Čtyřiačtyřicetiletý Franky Amete je umělec. Už dvacet let bydlí v Kourou, asi sto kilometrů od Saint-Laurentu: „Mnoho Surinamců zde přichází kvůli euru a za lepším životem,“ potvrzuje. „Já sám jsem zde také přišel za prací. V Surinamu byl tehdy život těžký. Z umění se mi doma již nedařilo žít, tady to jde.“